Euro neprohrává, ale většina eurozóny ano

Krize přešla do všeobecného povědomí jako stálý jev. Lze na to pohlížet i příznivě: "Podívejte se, občané, nejhorší krize v dějinách – a euro se stále nerozpadlo, naši skvělí politici jsou schopni účinné akce, oni nás zachraňují! Měli bychom vyhovět jejich naléhavému volání a svěřit jim více moci. Více Evropy, tedy více Bruselu, Evropské komise, Evropského parlamentu a dalších orgánů. Jen jednotná Evropa je schopna postavit se výzvě, kterou představuje krize eura! Je potřeba dokončit integraci!"

Toto není nic jiného než moderní mytologie. Pouze novodobé pohádky, které mají ideologicky ospravedlnit neuvěřitelnou expanzi státní moci na úrovni nevolených bruselských orgánů i volených vlád národních států. Pohádky, které mají zdůvodnit pokračující centralizaci moci.

Krize eura není pohádka, nebo snad ano?

Ano, je. Krize eura je stoprocentně čistý syntetický výmysl v krystalické formě. V první řadě, měna samotná nemůže trpět krizí. Může trpět vysokou inflací, ale to není a nikdy nebyl případ eura. Měna může trpět výkyvy kurzu na mezinárodních trzích. To však není žádná krize, nýbrž normální jev. Všechny moderní měny ve volně plovoucím režimu vykazují volatilitu, včetně dolaru, jenu, britské libry a švédské nebo české koruny.

Při pohledu na inflaci nevidíme žádnou krizi. Ani při pohledu na vývoj kurzu eura. Ten je v posledních letech silný – pro laika až překvapivě. Žádná záhada - velmi silná obchodní bilance Německa, světové obchodní supervelmoci, drží euro při síle. Krize? Nesmysl.

Nehrozí ale euru rozpad? Nevarují snad euroskeptici již léta před pádem společné měny? Není snad potřeba spojit síly, aby se škodolibá radost škarohlídů obrátila ve zklamaný úšklebek?

Ne. Rozpad eurozóny nehrozí. Nikdy nehrozil, dokonce ani na sekundu. Je potřeba vzít v úvahu mechanismus fungování eurozóny. Nelze z ní nikoho vylučovat, žádný členský stát nemůže být vypuzen proti své vůli. Ani kdyby falšoval statistiky, ani kdyby upadl do platební neschopnosti, a dokonce ani kdyby jeho občané malovali Angele Merkelové hitlerovský knírek. (Moment – toto se přece už stalo v Řecku. A stejně nebylo vyloučeno.) Členský stát může z eurozóny dobrovolně odejít, ale zatím žádný nechtěl. Odchod z eurozóny by se totiž zřejmě neobešel bez odchodu z Evropské unie jako takové. A ten by zase znamenal i vystoupení ze zóny volného pohybu zboží, osob a kapitálu – tedy ztrátu několika málo skutečných a nepochybných výhod plynoucích ze členství v Unii. Žádný stát nebude riskovat opětné zavedení celních bariér pro svůj export do států Evropské unie – kdo by dobrovolně chtěl snášet de facto obchodní sankce?

Samozřejmě lze namítnout, že volný obchod a podobné svobody existovaly ještě před zavedením eura. Momentálně však neexistuje jiný mechanismus vystoupení z eurozóny než úplné vystoupení z Evropské unie. Nelze ani očekávat, že by členské státy eurozóny byly ochotny dovolit vznik jiné cesty ven, tedy cesty, která by umožnila ponechat si výhody a zbavit se nevýhod. Proto dokonce ani Řecko nechtělo vystoupit. Ani Kypr.

Z eurozóny nelze nikoho vyloučit a vystoupit nikdo nechce. Konec příběhu. Žádný rozpad nehrozí. Euroskeptici se radují marně, eurooptimisté se bojí zbytečně. Euro bude fungovat ještě hodně dlouho. Jak dlouho, nelze říci, ale měnové unie 19. století fungovaly celá desetiletí. Jejich existenci obvykle ukončila až válka.

Pokračování článku najdete na serveru Finmag.cz

Zdroj: Finmag.cz