Mnoho povyku a nic: O globálních nerovnováhách se hodně mluví, ale moc se s nimi nedělá, varuje Pavel Hnát (VŠE)

Globální nerovnováhy krizi nezpůsobily, fungovaly však jako akcelerátor a převodník, který ji prohloubil a rozšířil do všech koutů světa. Proto se o nich mluví. Dělá se s nimi něco?

Globální nerovnováhy byly dobrým indikátorem toho, že se ve světě děje řada fundamentálně špatných věcí, které nikdo neřeší. Ekonomický systém Číny příliš využíval navázanost na globální trhy, Spojené státy byly nuceny importovat stovky miliard dolarů, aby udržely svůj ekonomický systém pohromadě, Japonsko a Evropa odkládaly reformy pracovního trhu. V těchto případech nerovnováhy poukázaly na věci, které je potřeba změnit. Zda se to děje, je otázka. Tím, že se nerovnováhám věnují média i mezinárodní organizace, se dočkaly pozornosti, kterou si zaslouží; před pěti, šesti lety o nich nikdo nemluvil. Někteří teoretici dokonce tvrdili, že jsou důkazem toho, že svět funguje správně, protože přenášejí peníze z jednoho jeho konce na druhý. Na druhou stranu, konkrétních akcí, které by teď politici udělali pro to, aby se globální nerovnováhy zmenšily, moc není.

Znamená to, že jsme na tom nyní hůře než v době, kdy se o globálních nerovnováhách začalo mluvit? Nebo se situace i díky tomu, že jsou teď na očích, přece jen pomalu zlepšuje?

Na jednu stranu jsme na tom lépe díky tomu, že se mnohé nerovnováhy samovolně zmenšily na polovinu. Na druhu stranu to ale politiky uklidnilo. Nerovnováhy se přitom zmenšily proto, že se zmenšil objem globálního obchodu a že se přesměrovaly toky financí; ne proto, že by se něco vyřešilo. Nicméně politici asi nabyli dojmu, že věc již není potřeba akutně řešit. Z tohoto pohledu je to nyní možná horší než v roce 2006, kdy všichni čekali, že se něco velkého stane, a byli připraveni zasáhnout. Navíc se bavíme o fundamentálních věcech, které se nebudou řešit pět nebo deset let, ale dekády.

Které globální nerovnováhy jsou podle vás nyní nejproblematičtější? Které by mohly způsobit prohloubení pokračující krize, případně nové problémy?

Nejvíce se mluví o vztazích Spojených států s Čínou, případně s dalšími rozvíjejícími se trhy. Evropa má svůj vlastní problém, kterému se někdy říká evropské nerovnováhy, což jsou globální nerovnováhy v menším měřítku, takže z toho globálního kolotoče trochu vypadla. Ty hlavní toky dluhů, peněz, úspor a investic, respektive problémy s nimi spjaté, souvisejí s málo spořícími Američany, kteří ale hodně investují, protože je na tom jejich ekonomický systém založen. Zároveň se pojí s hodně spořícími Číňany, kteří kvůli absenci bankovního sektoru a penzijního systému nemají vlastně jinou možnost než úspory výrazně akumulovat. Tyto peníze se pak přelévaly způsobem, který nebyl optimální.

Jinými slovy, ty nejvýznamnější turbulence mohou vzniknout na lince Amerika–Čína.

Přesně tak. Ono je to nesmírně citlivé i politicky. Zároveň bych měl velké obavy z Indie, jejíž deficit běžného účtu se za posledních šest let zdesetinásobil. V roce 2006 se o ní v souvislosti s nerovnováhami nemluvilo, dnes má třetí nebo čtvrtý nejvyšší deficit běžného účtu na světě. A do třetice bych upozornil na nerovnováhy evropské – přebytek Německa je nyní větší než ten Číny, což z Německa dělá v tomto směru světovou jedničku. Pro Němce je to dobré, ale pro jejich okolí včetně jihu Evropy už tolik ne. Ten totiž svými deficity německý přebytek do jisté míry krmí. To, jak se s tím starý kontinent popere, je přitom zásadní otázka pro Evropany i pro celý svět. Pokud totiž Evropa nepohne se svou dluhovou krizí a sociálním modelem, nezotaví se ani globální ekonomika.

Vraťme se ke zmíněným nerovnováhám, které jsou součástí vztahů Ameriky a rozvíjejících se trhů. Kvůli exitu Fedu se o tom hodně mluví. Co čekáte?

Já moc nevěřím na onen decoupling, na to, že rozvíjející se svět roste bez ohledu na bohaté státy. Podle mě to zatím není pravda, minimálně čínská trajektorie růstu je stále závislá na tom, kolik země vyveze do vyspělého světa. Největším obchodním partnerem jsou přitom Spojené státy. Proto exit Fedu a očekávané snížení poptávky z Ameriky určitě bude pro Čínu šokem. Na druhou stranu ale věřím, že se bez šoku lidstvo nepohne z místa. Čínský systém by se právě proto mohl posunout, tedy přejít od exportně orientovaného na takový, který bude v mnohem větší míře založený na efektivitě, inovacích a vlastních lidech. Právě to čínská ekonomika – a s ní i ta globální – potřebuje. Bohužel si nejsem jistý tím, že to potřebuje a chce čínská politika, což by mohl být problém.

Je tedy možné, že mladé trhy převezmou pomyslný štafetový kolík, že se ohnisko krize přesune například do Indie a do Asie obecně, když ta je kvůli očekávané změně politiky Fedu pod tlakem?

Nemyslím si, že z toho bude nějaká velká krize, ale je možné, že tyto země budou muset reformovat své sociální systémy. Možná z toho nebudou úplně nadšené. S globálními nerovnováhami navíc úzce souvisí kurzová politika. A všichni víme, jak nerada se například Čína zbavovala výhod souvisejících s podhodnoceným jüanem.

Někteří experti začínají spekulovat o tom, že by se i proto mohly stát měnové války nechtěným, vedlejším produktem exitu Fedu. Jak pravděpodobné to podle vás je?

Věřím tomu, že pokud budeme nutit Čínu reformovat ekonomický a sociální systém jedním směrem, ona si to bude kompenzovat směrem druhým; například pak nebude tak ochotná nechat svoji měnu posilovat. Že by z toho byla měnová válka, si ale nemyslím.