Progresivní daň a ekonomická destrukce

Začněme od rozpočtových dopadů. Kvůli nim má k této změně dojít především. Sociální demokracie odhaduje, že přidáním daňového pásma pro lidi s příjmem nad 1,2 milionu ročně získá pro státní rozpočet 5 až 6 miliard korun. Těchto 6 miliard by ovšem tvořilo pouhých 0,6 % celkového příjmu. Je tedy zřejmé, že na snížení schodku rozpočtu – připomeňme, že už několik let se pohybuje v řádu desítek miliard – se podepíší minimálně.

Oprávněná je navíc otázka, zda je výnos ve výši 6 miliard vůbec reálný. Jak poznamenal ekonom Jan Švejnar, bohatí lidé jsou vysoce mobilní. Proto pro ně pravděpodobně nebude velký problém danit své příjmy v jiných zemích EU. Pro příklad takového chování netřeba chodit daleko v čase ani místě: vzpomeňme na případ vysokých německých manažerů, kteří platili daně v sousedním Lucembursku.

Budování znalostní ekonomiky

V současnosti je Česká republika v pozici, kdy rozvoj sekundárního sektoru dosáhl vrcholu. Další velké investice do velkých průmyslových podniků proto nelze očekávat. CzechInvest informuje, že investice se z průmyslových výrobních závodů přesouvají do výzkumu a služeb. Naopak je více než pravděpodobné, že průmysl se bude rychleji či pomaleji přesouvat do zemí s levnější pracovní silou. Je tedy na čase začít vážně hledat odpověď na otázku, na čem bude v budoucnosti stát naše ekonomika.

Pokud ji položíme našim politikům, všichni – včetně levicových – budou tvrdit, že odpověď je přece dávno známá a že oni pracují na tom, aby se brzy stala skutečností. Naše budoucnost je v terciární sféře, ve službách, dvěma slovy: znalostní ekonomika. Dobře. Proč ale tedy zejména levice hází klacky pod nohy právě těm firmám a lidem, kteří tvoří páteř takto orientované ekonomiky? Zdá se, že ve skutečnosti se u nás na přechodu k ekonomice znalostí pracuje s odpuštěním spíš hubou než rukama.

Nejlepší si půjdou vydělat jinam

Zvýšení progresivní daně bude (spolu s nepřehledným a špatně vymahatelným právem, ale také spolu se spletitou strukturou vlastních daňových předpisů, abychom zůstali u tématu) jedním z důvodů, proč se k nám ze zahraničí zrovna nepohrnou firmy zaměřené na výzkum a duševní práci s vysokou přidanou hodnotu. Logicky půjdou raději tam, kde jsou náklady na vysoce kvalifikovanou sílu mnohem nižší.

Společnosti, které u nás zůstanou, budou nuceny najímat méně lidí, než skutečně potřebují nebo by dokázaly zaměstnat. Projeví se to samozřejmě i na míře nezaměstnanosti vysokoškolsky vzdělaných lidí, zejména absolventů. Chceme se snad přiblížit Španělsku, kde podle listu El País (citovaného zde) pouhých 40 % vysokoškoláků najde po ukončení studia práci v oboru?

Dá ovšem rozum, že ti nejschopnější z absolventů za takových podmínek vůbec nebudou hledat práci doma, ale v zemích, kde budou jejich schopnosti patřičně oceňovány.

Lid: opijte nás rohlíkem

Bohužel, jakkoli jsou nastíněné argumenty logické, podle Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) si prý u nás 61 % populace myslí, že daně pro osoby s vysokými příjmy jsou nízké, dalších 22 % je dokonce považuje za příliš nízké! Tato čísla jsou alarmující. Dokud nás bude panovat přesvědčení, že je nespravedlivé, aby někdo byl za svou práci lépe ohodnocen, a to i přesto, že vynaložil mnohem více času a prostředků na své vzdělávání a sebezdokonalování, je přechod na znalostní ekonomiku prakticky vyloučený. Hospodářský růst bude zvýšením daní jen těžko nastartován a odliv průmyslových firem se tím nezastaví.

Po sociálnědemokratických slibech jistě přijde pořádná kocovina, bolesti hlavy, chladný pot. Bohužel však platí, že rohlík je ještě návykovější než alkohol, nejtvrdší z drog. Jakmile se začnou dostavovat abstinenční příznaky, budeme hledat, kdo nás opije rohlíkem slibů ještě populističtějších.