Rada investorům? Kupte nemovitost a zploďte potomka

Michl: Opakovaně se zkoumá, co pro oživení ekonomiky dělají centrální banky a vlády. Přitom monetární ani fiskální politika nejsou všemocné, je potřeba se zaměřit i na jednotlivce.

Carnell: Souhlasím. Na úvod je přitom vhodné zdůraznit, že globální finanční krizi nezpůsobily pouze banky. Stejně tak z ní nelze vinit jen centrální banky nebo regulátory. Je potřeba si na rovinu a natvrdo říci, že svou roli sehráli jednotliví lidé.

Michl: Myslíte jednotlivé bankéře z londýnské City (smích)?

Carnell: Nešlo jen o Londýn, i když chápu, proč se trefujete do City, ostatně jako mnozí další. Mluvím o většině lidí – chtěli stále více. Teď dělají pravý opak, což je naprosto racionální, pokud se budeme bavit o jednotlivcích. Není prostě složité porozumět tomu, proč si stále mnozí utahují opasky, proč se bojí budoucnosti.

Michl: Podle mě se ale v tomto smyslu nikdy nic nezmění. Lidé budou chtít stále více, budou lakomí. Když se spálí, přijde krátkodobé vystřízlivění, ale pak to začne znovu.

Carnell: Jistě, člověk je přirozeně chamtivý. Je však zajímavé sledovat národní charakteristiky, které začínají vyplouvat na povrch. Západní Evropa je dobrá laboratoř. Vezměte si takové Irsko, které mělo stejně velké problémy jako další ekonomiky z periferie – teď už je na cestě ode dna. To jen potvrzuje, že Irové umějí zapařit, ale stejně tak se zvládnou vypořádat s kocovinou, která se po takové pařbě dostaví.

Michl: Narážíte na to, že přistoupili na snížení platů?

Carnell: Jednak si snížili platy, ale také přestali naříkat. Vzali to prostě tak, že je po flámu, je potřeba přežít bolehlav a začít normálně žít. To je možné říci i o Španělsku. Jistě, pere se s obrovskou nezaměstnaností, ale mám pocit, že Španělé začínají chápat, co se stalo a jaké to má následky. Ono je to hodně o tom, jak lidé věci vnímají. Pokud to berou tak, že nastávají těžké časy, ale že se s tím nedá nic dělat, že je to realita, je to dobrý začátek. Ten mi například dlouho chyběl u Řecka.

Michl: Zmínili jsme bankéře a bankovní sektor. V Londýně se stále masivně propouští a platy řady lidí pracujících v City jsou pod tlakem. Co si o tom myslíte?

Carnell: To trvá už léta a zdá se, že to hned tak neskončí. Rozhodně není příjemné se teď pohybovat právě na tomto trhu. Lidé kolem vás přicházejí o práci takřka každý týden. V souvislosti s platy se hodně mluví o bonusech. Ty už léta klesají, ale i tak se některá média pravidelně zaměřují na jednoho nebo dva obchodníky, kteří dostanou něco, co zní jako obscénní a absurdní suma peněz. Většina bankéřů si ale o něčem podobném může nechat zdát, ačkoli celkově jsme docela spokojení.

Michl: Pro zajímavost, máte teď více práce než před krizí, před rokem 2008?

Carnell: Ano, musím pokrývat více zemí. Jsem tedy produktivnější. Jestli se také zlepšila kvalita mé práce, je otázka. Řekl bych, že asi ne (smích). Ale pokrývám teď větší kus světa, zhruba dvojnásobek, pokud jde o HDP.

Michl: Vraťme se k původní otázce. Shodli jsme se tedy na tom, že vedle vlády a centrální banky svou roli při oživení ekonomiky musí sehrát i jednotlivec. Shodli jsme se i na tom, že sobeckost a chamtivost nejen bankéřů, ale vlastně každého z nás nezmizela. Proto si myslím, že každých tři až pět let zažijeme nějakou krizi nebo recesi. Člověk se prostě nezmění. Je to tedy jen o tom, jak moc si budeme stěžovat, že jsme v krizi. Zmínění Irové si například seškrtali mzdy a díky exportu si vydělali na to, co bankéři promrhali. Podobně se ke krizi postavili v pobaltských státech, kde si také utáhli opasky.

Carnell: Ano, jejich přístup byl poměrně drastický, ale právě díky tomu tyto země z krize vyšly v docela slušné formě. Takže opět, bolelo to, a hodně, ale oni se prostě zakousli a udělali to, co bylo potřeba udělat. Je to o národním charakteru, o tom, jak se kdo ke krizi postaví.

Michl: Lotyši byli po pádu Lehman Brothers, konkrétně v letech 2009 a 2010, v hluboké recesi. Reagovali na to tak, že si snížili platy o 50 až 60 %, čímž restartovali podnikatelskou sféru a s ní celou ekonomiku. To potvrzuje, jak moc je to o jednotlivcích, o tom, jak se k věcem každý z nás postaví. Neměli bychom spoléhat na politiku, na centrální banku, že nás z recese nebo z krize dostane.

Carnell: To je určitě také jeden z receptů na krizi. Podle mě je zaděláno na to, aby byl příští růst poměrně dlouho pomalý. Centrální banky přitom ordinují absurdně uvolněnou monetární politiku, inflace je mizivá. Finanční aktiva tak podle mě mají před sebou nejistou budoucnost. Reálná aktiva, například nemovitosti, jsou na tom o něco lépe. S nadsázkou, pokud bychom si všichni mohli koupit kousek Manhattanu, určitě by se nám to vyplatilo.

Michl: Akciové indexy jako S&P 500 letos opakovaně útočí na maxima, daří se i dluhopisům. Přiznám se, že mě trochu překvapuje vaše sázka na nemovitosti.

Carnell: Nemovitosti mají do maxim daleko. Postupně nicméně posilují, a to i v zemích, kde se jejich ceny propadly nejdramatičtěji. Proto si myslím, že mají potenciál.

Michl: Rada investorům je tedy jasná: Mějte děti a pořiďte si bydlení.

Carnell: Ano, to zní rozumně.