Boj o Írán: Vyhraje politika, nebo byznys?
Evropské země přitvrzují svůj postup vůči Íránu. Hlavní slovo má, jako již tradičně v ekonomických otázkách, Německo. To je nejen největší evropskou ekonomikou, která tvoří přibližně jednu pětinu HDP unie, ale také největším zahraničním investorem v Íránu (dokonce i před Tureckem či Saúdskou Arábií), alespoň to uvádějí oficiální íránské statistiky. Jak se "německá Evropa" postaví k neochotě íránského režimu jednat o svém jaderném programu?
Rada bezpečnosti OSN přijala v červnu tohoto roku již čtvrtou sadu sankcí proti Íránu, který stále odmítá zásahy západních velmocí do svého jaderného programu. Opatření OSN byla hodnocena jako relativně "jemná". Vzápětí je však následovaly mnohem silnější restrikce ze strany USA, Kanady, Austrálie a Evropské unie.
Přestože mají mezinárodní ekonomické sankce velmi špatnou pověst a rozporuplnou účinnost, na příkladu Íránu se začíná ukazovat, že spolupráce západních zemí může výrazně oslabit i středně velkou regionální mocnost, jakou Írán bezesporu je.
Mohou být sankce účinné?
První, kdo v postupu proti Íránu opravdu přitvrdil, byl americký Kongres, který dále zpřísnil již existující sankce. Podtrhl tak posun Obamovy administrativy k razantnější politice vůči režimu Mahmúda Ahmadínežáda. Spojené státy budou podle nových sankcí trestat jak společnosti prodávající Íránu benzín, tak ty, které budou chtít investovat do jeho rafinérií nebo poskytovat finanční služby firmám napojeným na íránskou politickou a vojenskou elitu. Opatření tak tentokrát íránské špičky opravdu zabolí.
Přestože je Írán čtvrtým největším producentem i exportérem ropy na světě a v rámci Blízkého východu drží druhé největší objevené zásoby ropy (na tomto místě ho nejspíš brzy vystřídá Irák), dlouhodobě jej trápí rostoucí domácí poptávka po benzínu a nedostatek rafinérií. Země spotřebovává asi 400 tisíc barelů benzínu denně, z čehož asi 120 tisíc barelů dováží ze zahraničí. A právě toho se západní země snaží využít.
Cest, jak zavřít kohoutky, je hned několik. Jednak přímo omezováním kontraktů ropných společností, s nimiž Írán spolupracuje. Jde to však i nepřímou cestou: útokem na nezbytné finanční služby spojené s mezinárodním obchodem s benzínem (například skrze zákaz pojištění tankerů, bez kterého se žádná loď na moře nevypraví). Sankce cílí i na dovoz benzínu z Číny, která sice s Íránem hodlá obchodní vztahy udržet, ale k přepravě benzínu využívá zprostředkovatelské společnosti a přístavy, které však sankce západních zemí ignorovat nemohou. Írán se sice již dva roky snaží výrazněji redukovat domácí spotřebu a získávat nové obchodní partnery, nedostatek benzínu a související ekonomické a společenské problémy by přesto mohly dále zesílit nesouhlas obyvatel s režimem. Ten bojuje nejen s opozicí, ale i s nespokojeností vlivných ekonomických skupin, jak ukázal například střet státních orgánů s představiteli tradičních bazarů.
Rozdělené Německo
V červenci letošního roku se k přísnějším sankcím vůči Íránu nad rámec opatření OSN připojila i Evropská unie. I unie míří stejným směrem jako Spojené státy – na slabá místa režimu.
Evropa přitom hraje při jednání s Íránem velmi výraznou úlohu. Na jedné straně byly evropské mocnosti již od roku 2002, kdy byl odkryt íránský jaderný program, velmi aktivní v diplomatických jednáních, na druhé straně však s Íránem udržují silné obchodní vztahy, které na rozdíl od vztahů s USA nebyly drasticky omezeny po islámské revoluci v roce 1979.
Pokračování článku najdete na webu Finmag.cz
