Centrální banky pod diktátem politiků aneb MONETÁRNÍ DIRIGISMUS

Můj nově navrhovaný termín má několik velkých výhod. Vypadá učeně. Takže bude učeně vypadat každý, komu přijde pod pero. Vypadá strašidelně. Což je v dnešních novinách k nezaplacení, kdo nestraší, nepatří na titulní stranu. A nakonec – kupodivu může mít i nějaký smysl. Význam obou složek sousloví můžete hledat v novověkém slovníku cizích slov i čehokoli jiného: monetární politika a dirigismus/eta tismus na Wikipedii. Dohromady to dá jakousi představu o tom, jaký celkový význam bych rád přisoudil svému novému termínu, ale pro jistotu čtěte dál, na konci článku najdete definici.

Hry na nezávislost

O monetární politice se mluví jako o makroekonomické politice, která je tak důležitá, že ji nejde svěřit politikům. Tisknutí nekrytých peněz je totiž lákavá činnost. A ničivá a nekontrolovatelná inflace následek toho, když se tomu lákání podléhá. Proto peníze nechává tisknout (a mince razit) centrální banka, která nepodléhá politickým vlivům. Tedy nepodléhá - jak říkal Ivan Mládek: "Neradujte se, to je jenom písnička, v životě to bejvá obráceně." Co se může stát, když se politici začnou míchat do měnové politiky?

Nejprve zameteme před vlastním prahem: přesně 10. května 2010 začala Evropská centrální banka přímo nakupovat dluhopisy problémových zemí eurozóny. Tato evropská autorita, podle svého statutu nezávislá instituce, podlehla vlivu politiků a na jejich objednávku (byť třeba nevyslovenou nahlas) "vnesla klid" na trhy a odvrátila kolaps řeckého pacienta. Ten se chvilku tvářil disciplinovaně, za chviličku už však zase stál s cigaretkou na balkoně, astma neastma, tubera netubera, rak nerak.

Evropa v tom nejede sama

Nekontrolované uvolňování peněz do ekonomiky není problémem pouze zemí eurozóny. USA či Čína řeší pokles ekonomiky podle téměř stejného receptu: pumpováním peněz do národního hospodářství jakýmkoli způsobem. V Číně expanzí úvěrů. Když strana poručí půjčovat, tak se půjčuje, komukoli a na cokoli. Bez ohledu na to, jestli se peníze někdy vrátí. Člověk někdy zapomene na zdravý rozum a lituje, že není tamním občanem a soudruhem.

V USA centrální banka jednoduše nakupuje na trhu státní dluhopisy a pouští do oběhu hotové peníze. Oba způsoby vedou ke zvýšení inflačních tlaků.

Hyperagresivní vládní stimulační politika však nepřináší kýžený efekt. Minimálně Evropa a USA rostou, sotva co by se za nehet vešlo. Co dalšího se můžou pokoušet politici "usměrnit"? Ben Bernanke, šéf Fedu, prohlašuje, že při poškození úvěrových trhů by Fed mohl nakoupit více vládních dluhopisů nebo dluhů domácího sektoru. Zmínil se také o dočasném zvýšení střednědobého inflačního cíle Fedu. Tedy zase inflace a inflace.

Komu může inflace prospět? Čtěte v pokračování článku na serveru Finmag.cz