Je po krizi, nebo je to jen oddechový čas? - 2. část

1. část článku čtěte zde

Pomalu z krize

Střední a východní Evropa tedy patřila k regionům krizí nejvíce postiženým. Nicméně její stav lze jen stěží přirovnat k tomu, co se zde odehrálo během světové krize 30. let minulého století i s jejími tak tragickými důsledky. Nabízí se proto otázka, zda strašení z roku 2008, že se svět řítí do obdobné ekonomické mizérie, přece jen nebyla špatným proroctvím.

Avšak ani na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Právě obavy z takového hrozivého vývoje totiž vedly k tomu, že vlády mnoha zemí (těch, které si to ekonomicky mohly dovolit) se odhodlaly sáhnout po pádu svých ekonomik k bezprecedentně razantním (a nákladným) opatřením. Šlo jak o standardní fiskální nástroje typu dočasného snížení některých daní či stimulace výdajů, tak o podporu ekonomiky prostřednictvím centrální banky (dodáváním neobvykle velkého objemu peněz do oběhu, navíc za pro banky příznivých okolností – nízké ceny a snazší dostupnosti). Někdy dokonce došlo i na ad hoc opatření podporující jednotlivé trhy (například evropský koncept šrotovného).

Tato opatření se nemohla neprojevit ve fungování ekonomik, i když je obtížné každému z nich přiložit konkrétní váhu v rámci celého komplexu opatření. Zároveň je však jasné, že **účinnost takových opatření má pouze dočasný charakter, a že mnohá z nich jsou navíc i jistou formou "půjčky z budoucnosti". Jinak řečeno, podpora ekonomiky v krizových letech 2008 a 2009 se vrátí v podobě pomalejšího růstu v letech dalších (což platí třeba právě pro šrotovné, které vyčerpalo určitou poptávku po autech, jež by se za normálních okolností projevila až nyní).

Ještě větší problém však představuje potřebná "normalizace" fiskální politiky. Tedy nutnost, aby státy začaly hospodařit s rozpočty tak, aby skončilo krizí urychlené navyšování státních dluhů.

Fiskální past

Fakt, že to je nyní velmi obtížné, si ovšem strážci státních pokladen způsobili sami – už před krizí během velmi příznivého růstu ekonomik. Tehdy místo pozvolné, leč rozhodné konsolidace veřejných financí řada států raději zvolila cestu pohodlnější, avšak nebezpečnou: Posílené příjmy dané ekonomickým růstem vlády nepoužily na snižování schodků rozpočtů, ale obětovaly je na další navýšení výdajů. Proto deficity před krizí neklesaly tak, jak by mohly a jak by měly.

Dnešní hodnoty schodků jsou tak u většiny zemí na míle vzdálené od maastrichtského limitu 3 % – a ještě dál od hodnot, které by zajistily zastavení hrozivého nárůstu státních dluhů. Je přitom jasné, že tolerance k růstu dluhu má pro státy fatální dopady. Například v případě ČR se nyní navýšily náklady na obsluhu dluhu v řádu desítek miliard korun ročně (což je řád vyšší, než představují jednotlivé úspory, které stát dnes tak zoufale hledá).

Oslabená ekonomika přitom u většiny zemí způsobuje, že snaha pomoci si k lepšímu výsledku státního rozpočtu podstatným navýšením daní bude komplikovanější než obvykle. Hrozba, že jejich nárůst zpomalí i tak slabě se rozbíhající se ekonomiku, by se neměla brát na lehkou váhu.

RNDr. Luděk Nidermayer

Absolvent oboru Operační výzkum a teorie systémů na UJEP v Brně, pracoval ve Státní bance československé. V letech 1996 až 2008 působil ve vedení ČNB, nejprve jako člen Bankovní rady, od roku 1998 jako viceguvernér. Nyní je ředitelem consultingu v poradenské a auditorské společnosti Deloitte a mj. také předsedou vědeckého grémia České bankovní asociace.

Ovšem i mezi mnoha ekonomy více populární cesta snížení výdajů není prosta obdobných rizik. Nižší výdaje státu (ať již na platy, investice, nebo na provoz) se v ekonomice přece projeví slabší poptávkou po zboží, a růst ekonomiky tudíž opět zpomalí.

Přesto cesta fiskální konsolidace nemá alternativu. Některým zemím (včetně těch z našeho regionu) hrozí kromě nárůstu nákladů na obsluhu dluhu i to, že se k nim začnou ostražitě chovat investoři. To poslední, co si správci státních pokladen dnes přejí, je situace, za níž by museli platit vyšší úroky. U zemí, které čelí tomuto riziku v menší míře, zase do hry vstupuje potřeba být připraveny na situaci, která by opět mohla vyžadovat pootevření kohoutků ve státních pokladnách.

Svět po krizi

Svět se totiž nevrací tam, kde byl před rokem 2008. A ani by tomu tak být nemělo. Řada věcí, na kterých stálo rychlejší roztáčení obrátek ekonomiky (třeba extrémně nízké rizikové přirážky a růst cen na některých trzích aktiv), totiž ke vzniku krize přispěla. Proto určité splasknutí finanční bubliny, a to nejen v termínech poklesu cen, ale zejména v jinému mixu využití kapitálu (více) a úvěrů (méně) v podnikání, může vytvořit základ pro stabilnější fungování ekonomiky. Třebaže se to může projevit jejím nižším růstem.

Jako další podstatná, dosud otevřená otázka se jeví role jednotlivých částí světa v tzv. globální ekonomice. Výsledky posledních dvou let ještě více zvýšily tempo nárůstu váhy rychle rostoucích ekonomik Asie či Latinské Ameriky. Ovšem fakt, že tyto ekonomiky svým růstem poměrně rychle bohatnou, zároveň pro jejich lídry vytváří novou, obtížnou situaci. Obyvatelům těchto částí světa nebude stačit uspokojení z pouhého abstraktního ekonomického růstu svých zemí, ale budou chtít pocítit ekonomický úspěch i konkrétně na svých životech. A udržení stability a rychlého růstu v těchto podmínkách může představovat nemalý problém, jak o tom svědčí například zprávy (byť lokální) o nespokojenosti čínských dělníků se svými platy.

V neposlední řadě platí, že krize jen utlumila, nikoli však vyřešila otázku udržitelnosti ekonomického rozvoje planety, ať už z hlediska dostupných zdrojů, tak toho, jak moc si lidstvo může dovolit svou aktivitou zatěžovat budoucnost.

Ekonomická realita světa, v němž budou hrát stále vyšší roli "nové ekonomiky", volá po posílení jejich zodpovědnosti v této oblasti. Tento vývoj by mohl přispět i k postupnému snižování konkurenčních výhod některých zemí, což by spolu s nezbytnými reformami, kterými by většina západních ekonomik – naši zemi nevyjímaje – měla projít, zase mohlo napomoci tomu, aby regiony typu střední či východní Evropy (nebo dokonce EU jako celku) neztrácely tak rychle svůj podíl na světové ekonomice, jak některé prognózy naznačují.

Právě to, co se odehraje v Evropě, rozhodne o naší ekonomické budoucnosti. Region střední a východní Evropy se totiž z krize dostane postupně v závěsu za oživením svých hlavních obchodních partnerů a s růstem jejich ochoty investovat.

Naše země, jako malá a exportně výkonná ekonomika, závisí na prosperitě svých hlavních obchodních partnerů, jimiž je EU, a zejména Německo. Právě případ německé ekonomiky dokládá, jak cestou postupných reforem lze dříve neflexibilní a drahou ekonomiku, navíc s převahou průmyslu, postavit na nohy. Alespoň tak, že její výkonnost v porovnání s dalšími zeměmi "staré Evropy" viditelně dominuje. Což prezentuje pro naši zemi naději (vysoká výkonnost německých firem přímo urychluje náš ekonomický růst), ale rovněž příklad, že provádět reformy se vyplatí. Platilo to už před krizí (jak ukazuje příklad Slovenska) a dnes to platí neméně.

Článek vyšel v časopisu Béháčko, který vydává společnost BH Securities.