Keynesiánci vs. rakouská škola: Kdo má pravdu?

Ekonomové se při hledání odpovědi na otázku zdroje současné ekonomické renesance Spojených států dělí v zásadě na dva myšlenkově protichůdné tábory, keynesiánce a rakouskou školu. Zastánci názorů britského ekonoma Johna Maynarda Keynese tvrdí, že se konečně dostavily výsledky kvantitativního uvolňování americké centrální banky. Stoupenci rakouské školy vycházející z postulátů tří předních vídeňských ekonomů 19. století oponují, že Fedu žádné zásluhy připisovány být nemohou, jelikož ekonomické oživování USA není ničím jiným než výsledkem vývoje hospodářského cyklu.

Na čí straně je pravda? Postupoval Fed správně, když se v reakci na začínající ekonomickou krizi rozhodl snížit úrokové sazby s cílem zlevnit firmám dluhové financování jejich aktivit, a podpořit tak ekonomické oživení? Přispělo k opětovnému nastartování hospodářství Spojených států skutečně to, že do americké ekonomiky centrální banka napumpovala od začátku finanční krize z roku 2008 asi 3,7 bilionu dolarů? Nebo jsou všechny tyto úvahy scestné? Napovědět by mohl pohled na hlavní ideový střet keynesiánců a stoupenců rakouské školy.

Keynesiánství proti rakouské škole

Podle zastánců keynesiánství může chování soukromého sektoru čas od času vytvořit nestandardní ekonomickou situaci, která vyžaduje okamžitý zásah v podobě opatření z oblasti monetární politiky koordinovaných příslušnou centrální bankou. Premisou tohoto jejich názoru je to, že vliv řízeného zásahu centrální banky je pro ekonomiku dlouhodobě vždy pozitivní.

Naproti tomu stoupenci rakouské školy tvrdí, že dopady prakticky všech zásahů a opatření centrálních bank jsou pro ekonomiku a trhy dlouhodobě vždy negativní. Ve spojení s narušováním přirozeného plynutí hospodářského cyklu upozorňují mimo jiné na vytváření nebezpečných bublin nebo prohlubování recesí, které i přes všechny snahy o jejich odvrácení nakonec vždy přijdou.

Základní spor keynesiánců a příznivců rakouské školy tedy spočívá v tom, zda by centrální banka měla aktivně zasahovat do vývoje hospodářského cyklu, nebo mu jen nečinně přihlížet. Rakouská škola tvrdí, že jakýkoli zásah do přirozeného plynutí hospodářského cyklu ve výsledku zvyšuje nestabilitu hospodářství, zatímco podle keynesiánců naopak krátkodobé a přesně cílené intervence koordinované centrální bankou dokáží výrazně eliminovat dopady slabých fází hospodářského cyklu na trhy a ekonomiku jako celek.

Přiklonit se k jedné ze stran nicméně není až tak jednoduché. Svět, ve kterém žijeme, díkybohu není černobílý, a už vůbec jej nelze dichotomicky dělit na dobré a špatné či pravdu a lež. Při hledání odpovědi na jakoukoli otázku je potřeba zvažovat obrovské množství faktorů a detailů, které se mnohdy doplňují, zatímco jindy hovoří proti sobě. Stejné je to i s rolí americké centrální banky v prozatím poslední finanční krizi. Je ale zřejmé, že se Fed od konce druhé světové války vždy rozhodoval spíše v duchu keynesiánství a trh s tím až donedávna neměl příliš velký problém.

Americká vláda nenašla odvahu

Když ve Spojených státech v roce 2008 padla investiční banka Lehman Brothers a hrozilo, že se americká ekonomika zhroutí jako domeček z karet, souhlasila většina lidí s tím, že klíčem k řešení tohoto problému je centrální banka. Krátce poté, co Fed americkou ekonomiku dostal z nejhoršího, však rychle začalo přibývat hlasů, které tvrdily, že přítomnost centrální banky na trzích již není nutná. Z některých keynesiánců se najednou stali zarytí stoupenci rakouské školy.

"Monetární zbraně jsou jednoznačně velmi dobrým nástrojem v boji proti nastupující ekonomické krizi. Samy o sobě však těžce zasaženou ekonomiku zachránit nedokáží," říká Brooks Ritchey ze společnosti K2 Advisors. Tyto dvě věty dokonale vysvětlují, proč je za své nedávné kroky Fed některými ekonomy tolik kritizován. Americká centrální banka svoji roli předsunuté obranné linie v boji proti nadcházející ekonomické krizi zvládla skvěle. Problémem ovšem je, že se Fed dodnes nedočkal podpůrné palby z kanónů americké vlády. Jinými slovy, zatímco Fed se po krachu Lehmanů postaral o rychlé stabilizování Wall Street, vláda Spojených států nikdy nepřistoupila k zavádění strukturálních reforem, které by americkou ekonomiku rychle nasměrovaly na cestu růstu a prosperity. A tak osamocený Fed pokračoval v tom, co začal.

Příznivci snižování úrokových sazeb a programu kvantitativního uvolňování si stojí za svým tvrzením, že americké hospodářství k růstu nakoply peníze, které do něj Fed za předlouhých šest let nalil. Odpůrci aktivní měnové politiky zase stále dokola opakují, že šest let je velmi dlouhá doba, během které si zkrátka americká ekonomika prošla kontrakční fází hospodářského cyklu, odrazila se ode dna a přešla do fáze expanze.

Pravda se přitom nachází někde uprostřed. Je zřejmé, že po pádu Lehman Brothers americká centrální banka výrazně přispěla ke stabilizaci situace. Přisuzovat však současný ekonomický růst USA výhradně Fedu by bylo hodně odvážné.

Zdroj: valuewalk.com