Konec krize v Evropě? Na radost je brzy!

Pokud se podíváme na trh s dluhopisy zemí eurozóny, řekneme si možná, že se evropská ekonomika nemá čeho bát. Problém je v tom, že trhy byly v podobném režimu bezstarostnosti i těsně před tím, než vypukla pro eurozónu téměř existenční krize v roce 2012.

Finanční trhy jsou spolehlivé v posuzování a oceňování událostí či okolností, které jsou konkrétní a bezprostřední, ve světle těch nejistých a v čase vzdálenějších ale tuto funkci ztrácejí. Jejich typickou reakcí na prohlubování nejistoty je optimismus a přehlížení faktů.

Ekonomická katastrofa

Pokud porovnáme výkonnost v různých zemích od začátku roku 2008 do konce roku 2014, při zahrnutí období krize, recese a následného oživení začíná být ekonomická katastrofa eurozóny zřetelná. Od začátku roku 2008 do třetího kvartálu 2014 vzrostla americká ekonomika o 8,4 %. Ekonomika eurozóny naproti tomu klesla o 2,2 %. Německu se podařilo dosáhnout růstu o 3 %, poloviční tempo růstu vykázala Francie. Španělsko, Portugalsko, Itálie a Řecko ztratily 6,4 %, respektive 7,3 %, 9,5 % a 26 %.

Katastrofický vývoj řeckého HDP odpovídá zhruba poklesu, který zažily Spojené státy a Německo v 30. letech. Zajímavá jsou čísla pro ostatní kontinentální státy mimo EU. Za stejné období Norsko a Švýcarsko ekonomicky expandovaly o 6 %, respektive 8 %.

Rozsah evropské krize vykresluje srovnání s Čínou. Během sledovaného období necelých 7 let narostl HDP Číny o 70 %. Není to ale jen Čína, která je svým růstem světovým unikátem. Indický HDP vzrostl o 32 %. Je tedy cosi shnilého v (ne)státě evropském.

Kontrast mezi Německem a Francií

Po většinu doby fungování eurozóny se ekonomice Německa vcelku dařilo. Působilo to tak i v roce 2014, kdy jeho HDP rostl zhruba o 1,5 % (nad průměrem eurozóny, ale pomalu na celosvětové poměry).

Zajímavá je vedle toho situace Francie. V prvních letech fungování eurozóny její ekonomika podávala výkon srovnatelný s Německem. Ať už jste se podívali na jakýkoli ukazatel (růst, nezaměstnanost, inflaci nebo veřejné finance), dostali jste podobný obrázek. Německo hospodařilo sice s větším přebytkem běžného účtu, ale Francie také zůstávala přebytková. Od roku 2006 se ale situace začala měnit a relativní výkon Francie ve všech směrech klesal.

Má to dva fundamentální důvody. Zaprvé, reformy Hartz cílené na pracovní trh v Německu v letech 2003 až 2005 umožnily pokles míry nezaměstnanosti. Francie naproti tomu žádné takové reformy neprovedla. Zadruhé, německým firmám se neobvykle dařilo udržet nízké náklady a zvyšovat konkurenceschopnost.

Jak se výkonnost francouzské ekonomiky odchylovala od jejího velkého souseda, začala se stále více podobat spíše periferním ekonomikám než Německu a jádru eurozóny.

Problém periferií

Jedna periferní země se ze srovnání vymyká - Irsko. Jeho ekonomika začala nedávno opravdu oživovat. Stále má ale velké problémy, zejména ve veřejných financích a bankovním sektoru. Jako malá a otevřená ekonomika mohlo těžit ze zlepšení konkurenceschopnosti díky domácí deflaci, která zahrnovala obrovské škrty v platech ve veřejném sektoru. V roce 2014 vzrostl irský export o více než 12 %.

Vývoj ve čtyřech dalších periferních ekonomikách byl naoko rozdílný. Ve Španělsku, Portugalsku a Řecku došlo podle některých ukazatelů k celkem rychlému zlepšení konkurenceschopnosti, opět díky domácí deflaci zahrnující škrty ve mzdách. Ve skutečnosti ale situace tak růžová nebyla.

U řady zemí se běžné účty přehouply do přebytku. Stalo se tak ale jen částečně díky oživení exportu. Za změnou stál především pokles dovozu, který byl důsledkem propadu domácí poptávky. Když v roce 2014 začalo docházet k jejímu oživení, dovoz vzrostl a běžný účet se rychle zhoršil.

Ve všech okrajových zemích se ekonomická situace zlepšila. HDP mírně stoupal a nezaměstnanost poklesla. Snížení vládních deficitů bylo markantní, nic se ale nedělo s poměrem dluhu k HDP, který ve všech třech zemích (Španělsko, Portugalsko, Řecko) stoupal. V Řecku to už vedlo k nové krizi navzdory loňským signálům, že by již řecká ekonomika mohla obracet kurz (primární přebytek).

Zajímavý je osud Itálie. S růstem dluhu má stejnou zkušenost jako další periferní státy, nyní je jeho poměr k HDP 130 %. Na rozdíl od ostatních ale země neprodělala deflaci cen a mezd a nejeví známky zlepšení konkurenceschopnosti. Nedochází k reálnému zlepšení v exportu. HDP stagnuje a nezaměstnanost se drží na téměř 13 %. Vyhlídky reforem, které by zemi vrátily na správnou cestu, navíc nepůsobí realisticky. Podobně jako u Francie není ani italský systém schopen zajistit zemi to, co by potřebovala. Ekonomika tak ustrnula a tři hlavní italské opoziční strany jsou euroskeptické.

"Německou" cestou

O tom, že Němci více šetří než utrácejí, a proto hospodaří s přebytkem, se dlouhodobě ví. Po téměř celou dobu fungování eurozóny se přebytky jádra zrcadlí v deficitech periferie. Jako celek je eurozóna v rovnováze. Nicméně s poklesem poptávky v periferiích a zlepšením konkurenceschopnosti v některých zemích začíná docházet ke změně. Eurozóna hospodaří s přebytkem běžného účtu kolem 0,5 % světového HDP. V roce 2014 to odpovídalo zhruba součtu přebytků OPEC a Ruska. V roce 2015 tyto přebytky zajišťované ropou zmizí, takže eurozóna vykáže jeden z největších přebytků na světě.

Přebytek Japonska zmizel, ten čínský klesl na polovinu a přebytky ropných velmocí se s klesající cenou klíčové komodity vytratily. Objevil se ale nový zdroj nerovnováh - eurozóna samotná. Euro přetvořilo celou eurozónu do německé podoby, s tím rozdílem, že nyní je za přebytky slabá poptávka, ne lepší produktivita.

Vydá se eurozóna ve stopách Japonska?

Panují stále větší obavy, že eurozónu postihne katastrofický osud a bude muset vytrpět "ztracenou dekádu" ve stylu Japonska. Přitom v případě Japonska to dekáda nebyla zase až tak ztracená, produkce setrvale rostla. A byly to dekády dvě. Ve srovnání toho, jak na tom bylo Japonsko a kde je nyní eurozóna oproti roku 2008, je patrné, že japonský HDP ve stejném období první "ztracené dekády" vzrostl o 10 %, zatímco eurozóna se potýká s 2% poklesem. Co by tedy Evropa za japonský scénář dala.

Zdrojem i důsledkem japonských problémů během dvou "ztracených dekád" byla deflace. Svazovala ekonomickou aktivitu, vedla firmy a domácnosti k odkládání výdajů a zvyšovala hodnotu vládního dluhu. Podobně jako v Japonsku je i většina zemí v eurozóně velice zadlužená. Pokud tyto státy spadnou do deflace, zadlužení poroste a bude hrozit velká finanční krize.

Do konce roku 2014 eurozóna již deflaci vykázala. A to nejen v periferních ekonomikách, kde byla součástí plánu. Lze navíc očekávat, že region z deflace nevyjde ani v roce 2015. Nebezpečím poklesu cen je to, že nižší ceny vedou k očekávání dalšího propadu. Deflace v negativním scénáři ovlivní spotřebitele, přiměje je neutrácet a vznikne takzvaná deflační spirála. Stalo se to v Japonsku a dnes to hrozí v eurozóně. Uvidíme, zda vlády a ECB dokáží tento nepříznivý výhled zvrátit.

Zdroj: The Telegraph