Janis Varufakis: Expert na teorie her prohrává svou zatím největší partii

Janis Varufakis tvrdí, že jedním z hlavních problémů, kvůli kterým se stal ministrem financí, byla skutečnost, že jeho země v roce 2010 byla v insolvenci. Velký odpůrce finanční pomoci Řecku stačil za několik měsíců svého působení v řecké vládě naštvat většinu Evropy a Řecko dovést na pokraj bankrotu.

Muži s vizáží lorda Voldemorta je ale potřeba přiznat, že má velice slušně zvládnuté "self promo". To funguje zejména v jeho domovině. Ve světě si získal uznání svými publikacemi, v nichž nekonvenčním způsobem popisuje příčiny vzniku ekonomické krize. Média miluje, stejně jako ona milují jeho, a je poměrně aktivní na internetu. Otevřeně mluví o svém vztahu k marxismu a je také zastáncem teorie her a obdivovatelem nedávno zesnulého Johna Nashe.

Velká hra, kterou by mu Nash možná záviděl

Podle zastánců teorie her hraje Janis Varufakis opravdu velkou partii. "Je to přesně ten typ hry, kterou by hrál i Nash," říká Sylvia Nasar, autorka knihy A Beautiful Mind. "Ve hře jsou více než dva hráči, kteří mají společné i protichůdné zájmy. Pokud nedojde k dohodě, všichni si pohorší."

Ano, Varufakis hraje svou hru ve velkém stylu, ale výsledek je velmi nejistý. I když sám říká, že jeho hlavním cílem je setrvání Řecka v eurozóně, většina jeho dosavadních kroků vypadá spíše opačně. Nejdříve provokoval svým neformálním zjevem, který budil rozpaky, ale kdekomu to mohlo připadat sympatické. Pak naštval většinu svých protivníků u vyjednávacího stolu svým arogantním chováním, čímž si vysloužil vyloučení z řeckého vyjednávacího týmu (i když jen dočasně). A v nastoleném trendu pokračuje, když nesplácení dluhů omlouvá krizí demokracie a úpadkem kapitalismu v Evropě.

"Mám to pod kontrolou"

Zastánci teorie her tvrdí, že chovat se iracionálně může být racionální. Možná Varufakis skutečně ví, co dělá. Sám o sobě tvrdí, že má věci pod kontrolou. Z hlediska teorie her je možných několik scénářů, které se mohou ukázat jako výhodné pro všechny strany (a ani si je teď nemusíme uvědomovat). Podmínkou ale je, aby měli věřitelé zájem pokračovat v jednáních, Evropa nechtěla ztratit svůj vliv v Řecku a aby byli Řekové na straně vlády.

Poslední podmínka ale prakticky odporuje prvním dvěma. Pokud totiž budou lidé na straně Varufakise, je šance na obrat v jednáních a posun správným směrem minimální. Vláda sice vyhraje svůj malý souboj, ale dny Řecka v eurozóně budou pravděpodobně sečteny. Věřitelé již odmítají ustupovat a začíná jim docházet, že odchod Řecka z eurozóny možná nebude pro Evropu tak bolestivý, jak si dosud mysleli (pokud tedy bude proveditelný).

Varufakis sází na referendum, jenže ani v tomto případě není úspěch zaručen. Přestože se vládní strana snaží lidi přesvědčovat, že viníky všech řeckých problémů jsou Evropa a ostatní věřitelé, podpora odmítnutí návrhů věřitelů se snižuje. Je tak možné, že v referendu bude většina hlasovat pro dohodu s věřiteli. Varufakisovi pak nezůstane jiná možnost, než dodržet slovo a odstoupit. Jeho protivníci si budou moci oddechnout a zkonstatovat, že to sice bylo krátké, ale intenzivní.

Možná má pocit, že ví co dělá. Sebevědomí mu nechybí. Píše dobré knihy a přednáší o ekonomii po světě. Ale jako ekonom, na něhož spoléhá jedna malá evropská země, zatím Janis Varufakis selhává.