KONTEXT: Jak vypnout internet aneb Kdo je kdo v bitvě o digitální (nad)vládu

Romancov: V souvislosti s masivními útoky na systémově významné nervové uzly internetu, respektive na společnosti, které tvoří jeho pomyslnou páteř, se v posledních letech opakovaně spekuluje o tom, že si někdo testuje možnost "vypnout internet". Bruce Schneier, jeden z předních expertů na kybernetickou bezpečnost, který spolupracuje například s Berkmanovým centrem Harvardovy univerzity, po historicky největší DDoS ofenzivě v říjnu loňského roku, které vyřadila ze hry mimo jiné PayPal nebo Twitter, ukázal svým virtuálním ukazovákem na Rusko a Čínu. Internet nicméně vznikl v USA a na první pohled se stále zdá, že jsou to Američané, kdo kontroluje nejvíce uzlových bodů, a kdo by tak mohl vypnout či "přiškrtit" globální elektronickou dálnici. Co říká druhý pohled?

Střítecký: Kdo "kontroluje" internet, je těžké říci. Důležité styčné a opěrné body jsou v USA, to je pravda, ale potřebnou infrastrukturu je možné přerušit téměř všude. Navíc v této souvislosti nesmíme zapomínat na to, že je v důsledku rozvoje elektronické dálnice citlivých míst stále více, s čímž roste i zranitelnost internetu.

Romancov: Jinými slovy, Spojené státy hrají významnou roli, ale napaden a přerušen může být internet v principu takřka kdekoli na světě. Pojďme se v tomto kontextu zaměřit na jiný fenomén, který je s USA spojen, a to na vůdčí roli amerických firem v oblasti vývoje, výzkumu a provozování s internetem spojených věcí. Jak jde dohromady pozice USA v tomto ohledu s diskutovanou bezpečnostní otázkou?

Střítecký: Zjednodušeně řečeno, naše osobní nebo individuální kybernetická bezpečnost je dominantně spjata se soukromým sektorem. Schopnost státu v této oblasti něco udělat je výrazně limitovaná. Firmy jsou základem výzkumu a vývoje v oblasti inovací a nových aplikací a také jsou blíže koncovým uživatelům. To přináší zásadní problém, protože logika fungování těchto firem je jiná než logika bezpečnostní. Zatímco u státu bychom si stále mohli říkat, že jeho primární funkcí je zabezpečení společnosti, primární logikou fungování firem je zisk. Tak je to v pořádku, ty dvě věci nejsou v kontradikci, ale situace je v důsledku tohoto stavu problematická. Nejde přitom jen o oblast kybernetické bezpečnosti, ale o celou oblast kritické infrastruktury. Podle odhadů jsou například tři čtvrtiny kritické infrastruktury Evropské unie v privátních rukou, ve Spojených státech je to číslo ještě větší. Jakákoli národní politika má tedy velice limitovaný dosah, nebo potřebuje podporu firem.

Romancov: Jaká je v tomto smyslu situace v Číně a v Rusku? Opakovaně se objevují informace o tom, že Peking vypíná internet, respektive že je schopen dotlačit i velké americké firmy k tomu, aby nějaký obsah znepřístupnily. Z Ruska jdou pak zprávy o tom, že chce vytvořit vlastní analogii Wikipedie. Jsou podobné věci potencionálně udržitelné?

Střítecký: V nějakém omezeném smyslu slova to pravděpodobně udržitelné je, protože čínská cenzura internetu v zásadě funguje poměrně efektivně. Ani v Číně to nicméně není tak, že by takzvaná The Great Firewall of China nešla obejít, že by nešlo informace vůbec vyhledat, ale je to složitější a z hlediska obecného společenského fungování v zásadě dostatečné. Klíčové je, že je to v naprostém rozporu s naší představou o liberální společnosti. Je to věc, která je pro západní země nestravitelná.

Romancov: Dovedete si představit, že by v budoucnu existoval jeden internet v technickém slova smyslu, ale zároveň celá řada v principu vzájemně nepropojených obsahů? Jinými slovy, že si státy začnou vynucovat svou suverenitu v informační sféře a globální elektronická dálnice, jak ji známe dnes, bude jen vzpomínkou, jak s odkazem na nedalekou budoucnost predikuje například šéf Eurasia Group Ian Bremmer?

Střítecký: Je to jedna z hypotéz. Debata o tom, kdo dnes kontroluje internet, je složitá. Nacionalizace prostorů je přitom něco, co se v rámci ní objevuje opakovaně. Zásadní otázkou je, nakolik by takový projekt byl úspěšný, a to nejen technicky, ale i filozoficky. Za úspěchem internetu je totiž to, že je svobodný. Když se podíváme na jeho historii, která je fascinující, najdeme několik okamžiků, kdy mohla být celá myšlenka určitým způsobem zprivatizována. Z mnoha dobrých důvodů je přitom rozumné předpokládat, že by v takovém případě internet nevznikl, respektive by se nerozšířil; kontrolovaný systém by totiž ve svém rozšíření nikdy nebyl tak úspěšný jako systém volný. K variantě, že bude internet rozparcelován, bych proto byl spíše skeptický. Dovedu si představit, že se bude internet trochu kontrolovat, že budou nejrůznější limity, a zvláště autokratické státy budou v jeho cenzuře stále efektivnější. Stejně tak si myslím, že my na západě budeme stále efektivnější ve vedení informační války, budeme schopni vystavět strategie tak, abychom jí čelili. To, že bychom internet oplotili nebo nacionalizovali, nicméně považuji za téměř nemožné.

Romancov: Navážu na vaši premisu, že se internet bude napříště více kontrolovat. Na Facebooku již dnes není možné zobrazit nahé tělo, některé stránky jsou blokované. Půjdeme právě touto cestou, budou státy ve stále větší míře identifikovat nějaká slova nebo obrázky, které po dohodě s korporátním sektorem prostě budou cenzurované?

Střítecký: Toto je cesta, kterou se v současnosti společnosti vydávají. Je vhodná, když chceme bojovat například se šířením pornografie, protože podobný obsah je možné snadno nalézt a smazat. Není to ovšem vůbec dostatečné ve světle všech možných hrozeb současnosti. Já bych si v informační válce představoval úplně jinou strategii, a to pozitivní. Ne to, že budeme ničit to, co se objevuje ve zprávách, ale že budeme generovat vlastní pozitivní obsah a propagandu, která bude odpovědí na zlo všeho druhu. V tom enormně zaostáváme.

Romancov: Podobná strategie je ale podmíněna vzděláním společnosti, schopností generovat pozitivní informace, které mají samy o sobě pozitivní náboj. A to se již dostáváme od internetu někam jinam. Zeptám se i v této souvislosti na závěr na jednu věc, která souvisí se zmíněnou suverenitou a svobodou. Suverenita je spojována s odpovědností státu, odpovědností za bezpečnost a podobně. Jak na toto naráží z mého hlediska dnes ničím neomezená svoboda jednotlivce, díky které každý, včetně takzvaných levicových nebo pravicových extremistů, může na internetu šířit takřka cokoli?

Střítecký: To je jedno ze zásadních dilemat, bezpečnost versus svoboda. Na jednu stranu v tomto kontextu sledujeme to, že jsou lidé ve stále větší míře sledováni, je zde zcela nový obor surveillance studies, který se zabývá tím, jaká data jsou sbírána a jakým způsobem jsou využívána. Je to enormní a nepředstavitelné množství dat, primárně v ekonomické sféře, ale potenciálně také ve sféře bezpečnostní. Data přitom zpracovávají soukromé firmy, které jsou například v USA najímány Národní bezpečnostní agenturou, takže neexistuje národní kontrola. Na druhou stranu vidíme trend opačný, který vede k tomu, že si lidé začínají všímat toho, jak je jejich svoboda omezována. Odpověď či východisko na zmíněné dilema nemám, určitě je ale důležité, aby se toto téma neustále diskutovalo.