Zdeněk Pohlreich: Mediální hvězda západního střihu

Před čtvrtstoletím si nad problematikou superhvězd lámal hlavu Moshe Adler, ekonom z Kolumbijské univerzity v New Yorku. Zamítl myšlenku, že by hvězdné postavení nějak souviselo s výjimečným talentem, jak o čtyři roky dříve argumentoval jiný ekonom, Sherwin Rosen. Mnoho umělců, sportovců či třeba kuchařů oplývá dostačujícím talentem na to, aby se stali superhvězdami, psal Adler.

Že se to podaří jen málokomu z nich, je výsledkem stádnosti; lidé tíhnou k tomu, konzumovat totéž, co spotřebovávají jiní. Třeba Pohlreichovy kuchařské spisy. Když "spotřebovávají" to, co ostatní, mohou si o tom lidé popovídat u sklenky vína s přáteli, u kafe s kámoškou, u piva s parťákem. Vzájemně se utvrzují, a v nejistém světě tak získávají alespoň jakous takous jistotu: nejlépe zpívá Gott, i kdyby trakaře padaly, nejlépe vaří Pohlreich, i kdyby pro samé komandování ostatních neměl čas na další rozvoj vlastních dovedností u plotny.

Jelikož v dané době může být extrémně populární jen omezený počet lidí z určité branže, znamená to, že zdaleka ne všichni talentovaní jsou úspěšní. Z toho plynoucí frustrace ovšem rovněž nepostrádá své obecenstvo: stádoví konzumenti odsoudí neúspěšné automaticky jako netalentované. "Není v časopisech? Není tak dobrý," je přesvědčen dav.

Jak dokázala dosáhnout úspěchu Lady Gaga?

Jenže zahájení výstupu na orbit slávy je mnohdy jen záležitostí náhody. Jako když v regálu supermarketu vybereme jedno z téměř identických balení mouky, kdosi na úsvitu Pohlreichovy kariéry ukázal mezi všemi talentovanými kuchaři právě na něho. Prostě štěstí. Efekt sněhové koule však může odstartovat nejen štěstí, ale i "tlačenka", vyšší zájmy, rodinné či milenecké vazby a jiné podloudnosti - když si například spisovatel skupuje vlastní knihu, aby z ní učinil bestseller.