Přežila nukleární inferno, teď se Japonka bojí noci
Vzrůstem je drobná, na duši ji však tíží obří šrám. Pětasedmdesátiletá Emiko Okadaová, s níž jsem se nedávno setkal v Hirošimě, je hibakuša. Tak jsou v japonštině označováni lidé, kteří přežili výbuch atomové bomby v srpnu 1945, ať právě v Hirošimě, nebo o tři dny později v Nagasaki.
Její líčení dění bezprostředně po osudové explozi, jež ji připravila o starší sestru, je vskutku hororové. V děsu umírající nazí lidé, jimž z těl doslova odkapává žárem roztavená kůže, neskutečné horko, nekonečná žízeň, mrtvoly v plamenech. Ještě dnes, kdykoli zapadá slunce, sevře Emiko strach – červeň jí připomíná plameny, v nichž se tehdy ocitlo celé město.
Fukušima Japoncům připomněla Hirošimu
Mnohým jejím krajanům pak loňská havárie v jaderné elektrárně ve Fukušimě zase připomíná Hirošimu. Nemyslím si, že je to srovnatelné - jaderná elektrárna není jaderná bomba, není určená k likvidaci osob či vojenských cílů.
Nicméně Fukušima vyhrotila odpor vůči jádru. Japonci zavřeli téměř všechny své jaderné elektrárny – až na jednu –, což v souhrnu čítá několik desítek komplexů. Draze dováží alternativní paliva, což prohlubuje obchodní deficit této někdejší vývozní velmoci.
A zdražuje elektřinu, což těžce dopadá na japonský průmysl**. Sony, Toshiba, Panasonic a další proslulé ikony světa elektroniky na tom dlouho nebyly tak zle jako nyní. Není divu, že jejich představitelé odpor pamětníků výbuchu k jaderné energii nesdílejí.
Japonská veřejnost, zdá se, stojí však ve svém celku na straně přeživších. Parlamentní volby, které se budou konat v prosinci a v nichž je jaderná energie klíčovým tématem, to nejspíše jen potvrdí.
Aktualita pro rok 2026
