Bohatství národů: Mladé kolosy dohánějí vyspělý svět

Nerovnost mezi jednotlivými subjekty lze popsat Giniho koeficientem. Je nazvaný podle Itala Corrada Giniho, který ho v roce 1912 sestavil. Giniho koeficient se pohybuje mezi hodnotami 0 a 1 a porovnává nerovnost v bohatství. Pokud je roven nule, prakticky to znamená, že každý subjekt má stejné bohatství. Čím více se koeficient přiblíží jedničce, v tím méně rukou je majetek držen.

Giniho koeficient je obvykle využíván pro srovnávání v rámci jednotlivých zemí, lze jej však aplikovat na svět jako takový. I v tomto případě bude platit, že čím bude nižší, tím shodnější bude ekonomická úroveň států měřená průměrným příjmem připadajícím na jednoho obyvatele.

Dvě takové analýzy byly provedeny Conference Board of Canada. První porovnávala státy bez jakéhokoli vztahu k jejich velikosti, obří Čína i malý Island tak měly v indexu stejnou váhu. Výzkumníci shromáždili data za 50 let od roku 1960 po rok 2010. Zjistili, že toto období lze rozdělit na tři části. Mezi roky 1960 a 1980 se Giniho koeficient prakticky neměnil. Rozdílnost v ekonomických úrovních zemí tedy zůstávala víceméně stabilní. To se změnilo v 80. a 90. letech, kdy se začala nerovnost silně zvyšovat. Stál za tím propad Afriky, slabé výsledky v Jižní Americe a rozpad Sovětského svazu na množství relativně chudých států (nezapomínejme, že každý stát má stejnou váhu). Zlepšování ekonomické kondice v těch samých třech skupinách spolu s překonáním tranzitivního šoku v ekonomikách bývalého východního bloku vedlo ke zlomu kolem roku 2000. Od té doby dochází k opětovnému snižování rozdílů mezi zeměmi, které však do konce roku 2010 nedosáhly úrovně 80. let.

Zajímavější však je podívat se na země s ohledem na počet obyvatel. Pokud bohatne velká země, zlepší se životní podmínky mnohem většímu množství lidí než v případě země malé. Příslušný graf je zobrazen červeně. Ačkoliv obsahuje data jen do roku 2000, je patrný dlouhodobý klesající trend, kdy v 60. letech byla poměrně vysoká nerovnost s koeficientem kolem 0,57, která do roku 2000 klesla k hranici 0,5. Hodnota 0,5 není malá, v případě porovnání v rámci jednoho státu by šlo o stát s velmi vysokou nerovností. Avšak dlouhodobý trend může naznačovat o něco světlejší zítřky i pro chudé země.

Čím je zmíněné dlouhodobé směřování způsobeno? Zejména jde o bohatnutí velkých zemí, Číny a Indie, které samy tvoří více než třetinu světové populace. Jakkoli jde stále o relativně chudé státy, jejich růst předčil růsty vyspělých zemí. Ekonomická úroveň velkých mladých trhů začala dohánět tu ve vyspělém světě. Růst ve dvou velkých zemích má na takto konstruovaný index zásadní dopad.

Není divu. Vždyť třeba produkt připadající na hlavu v Indii vzrostl mezi roky 1980 a 2000 o 200 %. Čína dokázala v tom samém období vykázat růst o více než 400 %. Tradiční bohaté země jako USA nebo Spojené království přidaly za stejnou dobu na produktu 60 %, Francie jen 40 %. A protože od roku 2000 stačila Čína nabrat ještě o 200 % vyšší produkční tempo, zatímco zmíněné vyspělé ekonomiky se krčí u nízkých dvouciferných hodnot, není pochyb o tom, že Giniho koeficient se ve svém poklesu ještě nezastavil.