Švédsko bankovní krizi překonalo i díky politické jednotě
Ekonomická krize, finanční krize, bankovní krize, kreditní krize. V současnosti často skloňovaná kombinace slov a v historii poměrně častá událost. Úspěšné řešení podobných krizí ovšem již tak běžné není. Nejlepším příkladem úspěšného zdolávání problémů finančního sektoru jsou skandinávské země, nejhorším pak Japonsko. Věnujme se těm úspěšným a začněme Švédskem.
Stát jako garant
Za začátek samotné finanční krize ve Švédsku lze považovat podzim 1991, kdy se do problémů s likviditou dostaly dva z největších finančních ústavů ve Švédsku. U Första Sparbanken vláda zareagovala garancí na půjčky banky, která se po čase změnila na regulérní půjčku. Nakonec došlo k jejímu spojení s další bankou, Savings Bank of Sweden, společně s dalšími několika spořitelnami.
Dalším problematickým finančním ústavem byla Nordbanken, kterou již před krizí vlastnil ze 71 % stát a která již v roce 1990 převzala problematickou společnost Gamlestaden. Poté, co se dostala i Nordbanken do problémů, stát ještě navýšil svůj podíl a prakticky ji zestátnil, přičemž stávající akcionáři nebyli tímto krokem nijako negativně ovlivněni.
V roce 1992 se octla v problémech další velká banka, čtvrtá největší - Gota Bank. Mateřská společnost Gota AB neměla dostatečnou likviditu a stát se rozhodl garantovat její závazky. Gota AB do měsíce zkrachovala a stát ji převzal.
Téměř čtvrtina bankovního systému tak patřila státu, jenž rozdělil banky na dvě samostatné jednotky – jednu s dobrými aktivy, a druhou, na níž byla převedena špatná aktiva bank. Společnosti s kvalitními aktivy působily nadále pod svými jmény a po čase došlo k jejich spojení do Nordbanken, přičemž stávající akcionáři Gota Bank ostrouhali.
Oddělení špatných aktiv od zdravých částí bank
Správcovské společnosti se špatnými aktivy se jmenovaly Securum (Nordbanken) a Retrieva (Gota Bank). Tyto společnosti byly na rozdíl od svých klasických příbuzných nezávislé jak na vládě, tak na regulatorních bankovních předpisech, a byly poměrně výrazně překapitalizovány vzhledem ke svým předpokládaným výsledkům a krátkému fungování. Nepotřebovaly proto dodatečný kapitál od státu, který se tak pádem nemohl vměšovat do jejich fungování.
Možná i díky tomu (s přispěním následného rychlého růstu v zemi) proběhla likvidace špatných aktiv rychleji a s menšími ztrátami, než se očekávalo (i když se zde objevuje kritika, že větší trpělivost mohla znamenat prodej problematických aktiv za lepší ceny, a tedy i menší celkové ztráty).
Kromě zmiňovaných bank měla problémy se ztrátami také většina ostatních bank ve Švédsku. Již v roce 1992 vláda zavedla několik opatření, včetně neomezených garancí na závazky všech bank, a centrální banka přišla s novými nástroji na poskytnutí dodatečné likvidity. V roce 1993 vznikla agentura na řešení krize, Bankstödsnämnden BSN, která měla zabezpečit podporu bankovnímu systému. Jejíž hlavní devizou byla transparentnost a otevřenost všem bankám bez rozdílu. Kritéria pro získání pomoci byla jasná a striktně daná, a to jak v omezení rizika, tak ve snížení nákladů a zvýšení efektivity.
Ztráty bank se do roku 1993 vyšplhaly na 200 miliard švédských korun, náklady státu na záchranu se přehouply přes 60 miliard. 98 % podpory bylo použito na záchranu Nordbanken a Gota Bank, protože banky často požádaly o nějakou formu podpory nebo garance, ale v praxi je nakonec nevyužily.
Nízké náklady a politická jednotnost
O tom, že řešení švédské finanční krize bylo úspěšné, svědčí i fakt, že náklady na její zvládnutí a rekapitalizaci bank tvořily poměrně malé procento HDP země; patřily k nejnižším v rámci všech zemí, které si prošly finanční krizí za posledních 30 let.
Řešení krize dostává zajímavý rozměr i díky tomu, že politické špičky na jedné i druhé straně spektra tahaly v krizi za jeden provaz, alespoň navenek. I to je považováno ze jeden z důvodů, proč byla krize vyřešena poměrně rychle a proč recese ekonomiky trvala relativně krátce.
Jak řekl Leif Pagrotzky, tehdejší zástupce opozice, "jediná věc, která udržovala jakýs-takýs klid, byla naděje, že to systém všechno ustojí. Na veřejnosti jsme drželi při sobě na sto procent, ale v zákulisí jsme bojovali". Myslím si, že by si právě toto měli vzít politici na obou stranách Atlantiku, kteří dnes mají v řešeních krizí rozhodující roli, vzít k srdci.
Aktuality
