S uhlím vs. bez uhlí aneb chudé vs. bohaté země

Spojené království minulý týden oznámilo záměr postupně zastavit výrobu v uhelných elektrárnách do roku 2025. Podle ministryně pro energetiku Amber Rudd "pro vyspělou ekonomiku, jako je Velká Británie, je nepřiměřené, aby se spoléhala na uhelné elektrárny, které znečišťují životní prostředí". Uhlí letos zajistilo v Británii 21 % vyrobené elektrické energie. Pokud se uhelným elektrárnám nepodaří přijít s efektivním způsobem omezování uhlíkových emisí, budou nahrazeny zemním plynem.

Uhlí bylo jedním z motorů průmyslové revoluce odstartované ve Velké Británii a jeho těžba byla jedním z nejvýznamnějších odvětví (u nás se říká "nosit dříví do lesa", ve Velké Británii zase "nosit uhlí do Newcastlu"). Dnes je situace jiná, kromě spotřeby klesá také produkce, která od roku 2000 do roku 2014 klela z 33,7 milionu krátkých tun na 18 milionů (krátká tuna se většinou používá v USA a odpovídá 2 000 librám, tedy 907,184 kg; dlouhá, nebo také imperiální tuna používaná ve Velké Británii představovala 2 240 liber, neboli 1 016,047 kg).

Bohatí ho nechtějí, pro chudé je dobré

Nejde jen o symbolický krok. Když se pátá největší ekonomika světa s více než 64 miliony obyvatel rozhodne něco bojkotovat, bude to mít následky. Přispívá to totiž k rozšiřování celosvětového trendu, uhlí se stává "kastovní" komoditou. Bohaté země se mu začínají vyhýbat, ale ty chudé s ním nemají problém.

Na první pohled se zdá, že omezení britské poptávky, která tvoří méně než procento poptávky celosvětové, nebude mít žádný vliv na světový trh a ekonomiku. Když navíc přihlédneme ke skutečnosti, že v zemích, jako jsou Indie, Čína nebo některé části Afriky, se stále budují nové uhelné elektrárny a faktu, že pouze v Indii by 10% nárůst spotřeby (v roce 2014 to bylo 744 milionů krátkých tun) dokázal nahradit celou britskou produkci, vypadá všechno jasně.

Jenže na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že uhlí není komodita, kterou lze rychle vyměnit za něco jiného. V jeho těžbě, využití a také přepravě bylo investováno množství prostředků do infrastruktury a měnit zavedené trasy z místa těžby na místo zpracování není jednoduché. I relativně malé snížení spotřeby tak může mít nepřiměřené dopady na jednotlivé společnosti a průmysl.

Je to vidět na příkladu v USA, kde sice spotřeba uhlí kvůli přísnějším environmentálním normám a levnému zemnímu plynu klesla od roku 2007 do roku 2014 o 19 %, ale index Dow Jones US Coal sledující výkonnost amerických akcií v sektoru se propadl od dubna 2011 o 95 %.

Dalším důležitým bodem je skutečnost, že podobnou změnu si mohou dovolit pouze bohaté země, které mají dostatek peněz na investice do změny infrastruktury a všeho, co podobný krok přináší. V konečném důsledku ale tyto investice mohou nové způsoby výroby energie zlevnit a zefektivnit.

Důsledek a příčina

Komodity, přinášející (tak jako uhlí) množství negativních externalit, se navíc postupně stávají důsledkem i příčinou. Bohaté země se nejprve snaží omezit využívání komodity, pak ji bojkotují úplně. Pak využijí svůj finanční, politický a socioekonomický vliv k tomu, aby odradily od jejího využití i ostatní, a zároveň podporují nová pravidla, normy a zákony, které ji dělají méně atraktivní.

Dalším krokem je nastavení politické agendy bohatých zemí v rámci jejich hranic i navenek. Ostatní se k nim přidávají, protože čistý vzduch táhne. Nakonec to dopadne tak, že uhlí zbude pouze pro chudší a rozvíjející se země (je to vidět i v samotných USA, kde například bohatá Kalifornie agresivně bojuje proti uhlí, zatímco Západní Virginie nebo Kentucky na něm stále lpí).

Již v roce 2012 představovala poptávka po uhlí v Indii a Číně 56 % celosvětové spotřeby. S tím, jak se budou bohatší země od uhlí stále více odvracet, bude ve vyspělém světě růst tlak na zavádění různých daní, omezení a limitů na těžbu a zpracování uhlí. V důsledku tak nejde pouze o přesun produkce a spotřeby uhlí z východu na západ, ale také o tlak na větší využívání čistší energie, která může být v budoucnu také levnější.

Pokrytectví západu?

Je potřeba zmínit, že rozvíjející se ekonomiky jsou v tomto směru v nevýhodě. Jak již bylo řečeno, dnešním rozvinutým zemím pomohly neekologické a "staromódní" komodity k průmyslové revoluci a posunuly tyto země na současnou úroveň. Bylo to navíc v době, kdy ekologická lobby nebyla tak silná a i spotřeba se pohybovala v jiných dimenzích.

Pokrytí současné spotřeby představuje z ekologického hlediska mnohem větší problém, ale rozvíjejícím se zemím se nelze divit, že tyto dnes zastaralé a nemoderní způsoby produkce energie stále využívají. Ze strany rozvinutých ekonomik, které většinou své zásoby dávno vyčerpaly, jde o poněkud pokrytecký přístup, omlouvaný hlubším environmentálním cítěním. Nelze se zbavit dojmu, že celý tento ozdravný proces je spíše zneužíváním konkurenční výhody, respektive omezováním konkurence .

Zdroj: slate.com