KONTEXT: Bílý dům rok poté aneb Dr. Donald a Mr. Trump

Trumponomika si (zatím) v hodnocení Yahoo! Finance zasluhuje lepší dvojku. Srovnání se šesticí předchozích prezidentů, ze kterého index Yahoo! vychází, přitom pro stávajícího rtuťovitého nájemníka Bílého domu vyznívá nadprůměrně ve všech šesti sledovaných ukazatelích. HDP na hlavu a zaměstnanost ve výrobním sektoru si dokonce bezmála vysloužily absolutorium, za což se také prezident v jednom ze svých sebeoslavných tweetů neopomněl pochválit. Stejně tak jako za rekordní ceny akcií.

Kritici stávajícího prezidenta v reakci na jeho výroční tweetovou smršť přispěchali s uštěpačnou notickou, že S&P 500 od jeho inaugurace skutečně posílil o 23,6 %, za Obamy to ale bylo ještě o 11,7 procentního bodu více. Mnozí přitom opomněli doplnit, že Donald Trump pokropil všeobjímající americký akciový index živou vodou již ve chvíli svého zvolení; pokud tedy srovnáme jeho výkonnost rok od voleb, dojdeme k výsledku 30,8 % ku 14,4 % ve prospěch současného prezidenta.

Robustní posílení akcií po vítězství Trumpa přišlo jako reakce na jeho slib masivních daňových škrtů, který také na sklonku loňského roku splnil. Otázkou je, nakolik prospěšný bude tento odpustek pro ekonomiku jako takovou a pro "běžného (bílého) Američana", o jehož přízeň se prezident opírá. Růst mezd neprivilegovaných je totiž již několik desetiletí dýchavičný, přičemž uplynulých 365 dnů nepřineslo žádnou dramatickou změnu, historicky nízké míře nezaměstnanosti navzdory.

Jistě, k obratu ještě může dojít. Pravděpodobnější se ale zdá být alternativní scénář, který vychází z oblíbeného srovnání prezidenta s kapitánem tankeru – oba mají autoritu, ta jim ale neumožňuje provést s entitou, jíž velí, náhlé čelem vzad. Obrovské momentum a komplexita gigantických lodí i ekonomik tak mimo jiné znamenají, že jsou velící důstojníci často vynášeni do nebes nebo kritizováni ne úplně právem (což platí i v případě zmíněné výkonnosti akcií).

Podobná těžkopádnost politických procesů přitom již z principu musí člověka, jako je Donald Trump, vytáčet, což jen potvrzují jeho časté výlevy. Bohužel pro sebe, Ameriku a celý svět věnuje prezident až příliš mnoho času a energie vybíjení si svých frustrací a destrukci, která se projeví v delším horizontu, a příliš málo mu jej tedy zbývá na slibované propláchnutí politického Augiášova chléva, jenž vedle mnoha záchovných mechanismů skrývá také rigidity a falše, bez kterých bychom se obešli.

S každým dalším veletočem s pečetí Bílého domu tak narůstá pravděpodobnost, že za Donaldem Trumpem zůstane doma i na globální scéně jen množství nově vykopaných příkopů. Pomyslných mostů v podobě globálních norem a regulí, které spojují svět a prospívají bezpochyby i nám, respektive Evropě, naopak zřejmě ubude. Evropané se s touto novou realitou buď dokáží srovnat, dospějí a zasednou k jednacímu stolu, kde se dohadují pravidla zítřejší hry, nebo se ocitnou na menu (staro)nových velmocí.

Příležitosti a výzvy této historické křižovatky jsme po volbách ve Spojených státech probírali v rámci projektu Alter Eko s ekonomem z České spořitelny Petrem Zahradníkem. V kontextu prvního výročí Trumpova prezidentství (a zároveň podobně relevantního blížícího se druhého kola prezidentských voleb v České republice) nabízím výběr toho nejzajímavějšího, co v naší diskuzi zaznělo.

O vzestupu a pádu (západních) mocností

V současnosti bezpochyby pozorujeme – a je to patrné jak ve Spojených státech, tak v Evropě a České republice –, že ekonomická otevřenost, globalizace a konkurenceschopnost dělí společnost na dvě části. Mezi těmito částmi začíná vznikat animozita a nevraživost, což se promítá do ekonomických, finančních a podnikatelských zájmů a pohledů. Z hlediska schopnosti Evropy hájit v tomto kontextu své zájmy a předejít svému pádu si troufám tvrdit, že je nutné naslouchat oběma stranám, a to i proto, že toto rozdvojení nastalo velice rychle.

Dříve jsme žili v domnění, že žijeme v homogenní společnosti, ale není tomu tak. Ukazuje se, že heterogenita a názorová neslučitelnost se nějakou dobu skrývaly, ale najednou vyplavaly na povrch. Je proto zapotřebí pečlivě shromáždit a zamyslet se nad argumenty obou stran. Co se možného pádu týče, domnívám se, že by v případě Evropy nedošlo k ústupu rychlému, ale o to možná k tvrdšímu, byť v delším časovém horizontu. Evropa není tak rychlá jako Amerika, ale z hlediska tvrdosti dopadu v delší časové perspektivě bych nepochyboval o vážných následcích.

O tom, že (a proč) Evropa potřebuje revoluci

Evropa je v současnosti jedna improvizovaná spontánnost, kde se porušují šedesát let vytvářené struktury, aniž by byly na obzoru nástupnické. Přesto, nebo možná právě proto by revoluce měla být spíše racionálně zvažovaná, ne pod taktovkou nacionalistických názorů. Pud sebezáchovy by měl zvítězit. Pouhý pohled na mapu říká, že kdyby se Evropa fragmentovala a opět se rozdělila na 28 v podstatě nicotných celků, byla by daleko zranitelnější než v současnosti. Je tedy v zájmu společné Evropy, aby reforma proběhla a aby jejím výsledkem byla funkční celistvost.

Co to znamená? V podmínkách 28 států nelze udržet stav, kdy rozhodují dvě tělesa, tedy Evropská rada a Evropský parlament, který si myslí, že díky Lisabonské smlouvě narostl jeho význam (to je iluze). Do toho je zde Evropská komise, která by měla spíše plnit to, co rozhodující orgány říkají, a nevytvářet vlastní rozhodovací centrálu. Právě proto je reforma tak důležitá. A že by pokus o změnu skončil totální fragmentací a vítězstvím odstředivých sil? Snad ne, snad je Evropa stále natolik inteligentní, aby tomuto klamu nepodlehla.