10 výhod drobných investorů oproti profesionálům

Běžné investorské výzvy, jako jsou časový horizont, přílišné obchodování a sebevědomí nebo srovnávání s benchmarkem, jsou u profesionálních investorů mnohem výraznější. Drobní investoři proto mají z hlediska behaviorálních financí oproti profesionálům několik výhod.

1. Nemusejí sledovat portfolio každý den. Možnost kontroly sice může působit jako skvělá věc, není ale zadarmo. Umožňuje sice reagovat na náhodné pohyby, ale zároveň odhaluje nejhorší tendence v chování na trzích. Amatérští investoři se ale nemusejí angažovat tak často jako profesionálové. Stačí jim na začátku učinit rozumná dlouhodobá rozhodnutí a své portfolio nechat pracovat. To jim umožňuje se vyhnout emocionálně náročným fázím vývoje na trzích, které vedou k chybám. Profesionálové tuto výhodu nemají, jsou nuceni sledovat portfolia a vyrovnávat se s psychologickými aspekty investování, které s tím souvisejí.

2. Mohou se rozhodovat v souladu se svým investičním horizontem. Většina lidí má rozumnou představu o časovém horizontu pro své investice, zejména když jde třeba o spoření na důchod. Profesionálové ale musejí pracovat v rámci několika časových horizontů, z nichž některé mohou být na první pohled v rozporu s rozumným rozhodováním. Výkonnost fondů hodnotí na měsíční bázi, na roční bázi řeší výkonnostní poplatky a tříletý horizont je typická minimální lhůta pro posouzení manažerů fondů nebo poradců. To se projevuje v chování investorů, a i když se chybě krátkozrakosti někdy nevyhnou ani ti drobní, je to pro ně přece jen snadnější.

3. Mají jasnou motivaci. Drobní investoři sledují svůj hlavní dlouhodobý cíl, ale profesionálové to mají komplikovanější. Často musejí konat v rozporu se strategií fondu nebo jiného produktu, za který jsou zodpovědní. Ať už jsou to vysoké odměny za dosahování krátkodobých výnosů (často podle poplatkové struktury), nebo navyšování podílu aktiv, které maximalizuje výnosy, ale zvyšuje rizikovost.

4. Nemusejí nic dělat. Profesionálové musejí vykazovat aktivitu, z čehož vyplývají dva zásadní problémy. Jednak jsou vystaveni neustálému přísunu informací a výkyvům na trhu, což je nutí jednat, a jednak je složité ospravedlnit poplatky při nicnedělání, takže je to nutí dělat více, než je nutné. Amatéři mohou stanovit strategii, rozhodnout se a od dalších zásahů do portfolia se distancovat (většina jich to tak nedělá, ale to je jiný příběh).

5. Nemusejí se honit za výkonností. Profesionálové jsou pod tlakem, aby dosahovali určité výkonnosti v krátkých časových intervalech. Jejich rozhodování proto dominuje krátkodobá výkonnost, nikoli dlouhodobá strategie. Manažer fondu nemůže po třech letech špatné výkonnosti tvrdit, že dělá stále to samé, jakkoli takto krátký horizont dlouhodobě prakticky nehraje roli.

6. Nemusejí upravovat portfolia kvůli výkazům pro klienty (window dressing). Manažeři fondů mají tendenci po určitém období (čtvrtletí, roce, třech letech) prodávat některé pozice, kterým se nedaří, a doplňovat portfolia o výkonné tituly, aby tyto nechyběly v prezentaci pro klienty. Z hlediska strategie to sice nemusí být problém, ale je to zbytečné a drobní investoři něco takového dělat nemusejí.

7. Nemusejí zveřejňovat předpovědi. Od profesionálních investorů a manažerů fondů se očekává, že budou mít jasné názory na dění na trzích a v ekonomice. Problémem je to, že schopnost dlouhodobě (a úspěšně) předvídat dění na trzích má jen málo jedinců, ovšem většina profesionálů tyto své názory používá jako podklady pro svá investiční rozhodnutí. Odpovědi jako "nevím" nebo "je to nepředvídatelná situace" zkrátka nejsou dobrým základem pro budování kariéry v tomto oboru.

8. Nejsou omezováni srovnávacími indexy. Benchmarky jsou považovány za standard při hodnocení manažerů fondů, ale z behaviorálního hlediska jde o katastrofu. Krátkodobé výsledky jsou upřednostňovány před dlouhodobým procesem, což je problematické zvláště v prostředí, kde hrají prim náhoda a nejistota. Drobní investoři se mohou srovnávat akorát tak se sousedy nebo kolegy v práci, ale ti jsou většinou ještě horší než oni sami.

9. Nemusejí se snažit být výjimeční. V investičním průmyslu je zaměstnáno hodně lidí a je to vysoce konkurenční prostředí. To vede ke zdánlivé potřebě výjimečnosti, a tedy k rozhodnutím, která jsou přinejmenším sporná. Přílišná sebedůvěra a pocit výjimečnosti navozují v profesionálech pocit, že pro ně neplatí základní pravidla a principy. Drobní investoři nemají potřebu výjimečnosti, a mohou tak přijímat rozhodnutí, která jsou všeobecně známá a přijímána, což paradoxně může vést k lepším výsledkům.

10. Nemusejí se starat o to, co dělají ostatní. Profesionální investoři jsou často prostředím nuceni se soustředit jen na to, co funguje, respektive to, co je momentálně v kurzu, čímž se lehce odkloní od své základní strategie. Drobní investoři sice také mohou být ovlivněni okolím (zmiňovaní sousedé nebo kolegové, kteří se budou chlubit svými úspěchy), ale situace je k tomu nenutí tak jako manažery fondů.

Zdroj: behaviouralinvestment.com