Petra Rychnovská (ASB, Den D): V byznysu je dobré být občas na dně. Alespoň víte, že to může být jen lepší

V České televizi, v pořadu pro mladé podnikatele hledající investory pro své projekty Den D, jste se proslavila razantním "nemám zájem". Jak často od té doby musíte tuto frázi opakovat?

I když od skončení Dne D uplynul už zhruba rok, lidé mi stále posílají nápady a projekty, jež by chtěli realizovat. Stalo se mi například, že jsem se byla podívat na byt a pán z realitky mi nabídl partnerství. Jde o úsměvné záležitosti – většinou jsou to jednoduché, stroze napsané projekty, které nemají velké ambice. Těch je zhruba 90 %. Týdně dostanu nějakých pět, šest emailů a upřímně říkám, že většinou nemám zájem.

Pro zajímavost, přesvědčil vás realiťák?

Nepřesvědčil, ale nasměrovala jsem ho s projektem, který byl velmi specifický, někam dál. Na tom realiťákovi si cením toho, že se nebál a hned mi napsal. Využil situace, že se potkal s někým, kdo by mu mohl pomoci. Nepomohu mu přímo, ale mohu ho doporučit dále.

Komu naopak nepomůžete, kdo se od vás peněz ani rady nedočká?

Nezajímají mě nedostatečně propracované věci. Chápu, že podnikatel většinou na začátku nechce říci, o co přesně mu jde, ale na druhou stranu je potřeba budoucího investora nějak oslovit. A to se děje zřídkakdy. V životě se mi například nestalo, že by někdo nejdříve zavolal, a pak teprve psal email. Přitom není problém si zjistit číslo do kanceláře. Kdyby mě někdo zkontaktoval, viděla bych, že to má promyšlené, že má zájem, bylo by to jiné. Ani my nezískáme klienta jen díky tomu, že mu pošleme email se svojí prezentací.

Jinými slovy, čekáte proaktivní přístup. Co dalšího by vám měl český startup nabídnout?

Investice do startupů nejsou středobodem mého podnikání. Proto vítám, když na věci člověk zapracuje, když má hotové rešerše, pokusil se už prodávat a tak dále. Může klidně jít o negativní zkušenost, ale je prostě vidět kus práce. Tyto projekty mě zajímají, protože se na nich dá stavět, je na co se podívat. Můžeme udělat due dilligence, pobavit se s majiteli, probrat kdy a jak vysokou investici čekají. Zajímají mě prostě věci, které jsou rozjeté.

Je něco, na co jste alergická, co vás dokáže vyvést z míry?

Když někdo přijde a řekne: "Mám nápad, potřebuji na to tolik a tolik peněz a mám takový rozpočet na marketing." To jsme i ve Dnu D vstávali ze židlí. Lidé nám říkali, jak vysoké sumy chtějí dát na propagaci, a přitom se zatím nepokusili svůj nápad prodat. Přesto věděli, že bude stát milion vytištění tohoto a milion prezentace tamtoho. Na to jsem alergická, když lidé nic neudělají, a ještě ke všemu jsou ochotni se vzdát jen minimálního podílu.

Měla jste v takových chvílích pocit, že v televizi v podstatě ztrácíte čas?

V Dnu D jsme viděli devadesát projektů, takže tam určitě byly i věci, které mě nezajímaly, které mě prostě nudily. A přiznám se, že některé mě rozčilovaly. Na druhou stranu je ale fakt, že se díky vystoupení v televizi člověk snáze dostává k některým novým věcem, lidé si vás pamatují. Rozhodně tedy své zkušenosti s pořadem nelituji.

Ovlivnil vás nebo váš přístup k byznysu?

V podnikání od začátku kladu velký důraz na intuici. To samé jsem dělala během oněch dvacetiminutových až hodinových prezentací – soustředila jsem se na to, zda se mi projekt líbí, zda prezentujícím věřím, zda si dokážu představit, že spolu děláme byznys. Řekla bych, že se to osvědčilo. Den D mě spíše utvrdil v tom, abych se intuicí řídila i nadále.

Důraz na intuici je tedy jednou z věcí, jež vám ve vašich podnikatelských začátcích pomohly. Bylo to stejné třeba s radami od Richarda Bransona, když vám odpověděl na dopis?

Jako začínající podnikatelku mě inspirovala jeho kniha Losing my Virginity, zejména myšlenka, že se můžete dostat na dno, ale je potřeba se zvednout, oklepat se a jít dále. Je potřeba pracovat. Já například říkám, že život i byznys jsou jako sinusoida – je dobré být i dole, protože víte, že půjdete nahoru. Mně se přitom potvrdilo, že když něčemu věříte, když si za tím tvrdě jdete, možná vás to potrápí, ale nakonec se to zlomí. Bransonovi jsem i proto napsala a přišla mi odpověď na hlavičkovém papíře s podpisem, což potěší.

Ještě jedna britská inspirace, konkrétně váš dlouhodobý pobyt v Londýně. Co vám dal?

Zahraniční zkušenosti jsou velice důležité. Když vycestujete a máte možnost pracovat v zahraničí, zjistíte, jaké je to opravdu začínat. Nemáte za sebou rodiče, kteří by vám pomohli, a učíte se od okolí, v mém případě tedy od Londýna. Lidé tam tvrdě pracují a jdou si po krku, z čehož jsem čerpala, doslova jsem to žila. Po takové škole je člověk schopen lépe prezentovat i realizovat své plány. Zahraniční zkušenost určitě přispěje k profesionalitě.

Vzpomenete si na situaci, kdy se vám tato zkušenost zúročila, kdy Londýn "zaúřadoval"?

Před několika lety jsme udělali rozhodnutí, díky němuž jsme získali zajímavého klienta. Zahraniční firmě, která nás vůbec neznala, jsme se představili během jednoho telefonátu. Na závěr jsme řekli, že čistě náhodou jedeme brzy za jinými klienty a že se můžeme zastavit. Pravdou ale bylo, že nám šlo pouze o ně. Připravili jsme jim prezentaci na míru a jeli jsme je přesvědčit, aby začali využívat naše služby. Byť to bylo komplikované, dlouhé a docela drahé, vyplatilo se to – s klientem jsme se dohodli.

Nestresovalo vás – tehdy nebo někdy jindy –, že jste významné firmy oslovovala poměrně mladá?

Máte pravdu, začínali jsme velice mladí. Paradoxně byl přitom naším prvním velkým klientem fond, kde byl věkový průměr managementu přes padesát let. Na první jednání s nimi jsem šla ve třiadvaceti, seděla jsem tam s matadory oboru a přiznám se, že jsem se trochu bála, zda je přesvědčím o tom, že ten byznys umíme dělat a že jim můžeme pomoci. Ale podařilo se a oni jsou dodnes našimi klienty. O věku to prostě není.

To jsou tedy vrcholy pomyslné sinusoidy, o níž jste mluvila. Jak vypadal jejich opak?

Asi nejtěžší období jsme prožívali během krize. I když jsme nepropouštěli, nepřicházeli jsme nijak významně o klienty, tak bylo velice těžké shánět nové zákazníky. Lidé se totiž začali orientovat spíše na cenu než na to, co za ni dostanou. V současnosti se to trochu obrací, lidé se opět začínají zajímat o více než jen o cenu. Krize tedy zřejmě nebyla vyloženým dnem, ale takovou šedou zónou.

Zažila jste něco horšího? Jaký nejhorší obchod jste uzavřela?

Zeptejte se mě za pár let.

Zpět k současnosti. Ta je stále poznamenána tím, co se souhrnně nazývá krize. Nálada v korporátním sektoru se přece jen zlepšuje. Jak říkáte, ani vaše klienty již nezajímá primárně cena. Přichází růstové období?

V poslední době jsme se zaměřili na rozšíření portfolia služeb. Otevřeli jsme znalecký ústav, převzali jinou konzultační firmu a tak dále. Zároveň jsme s partnerem začali zkoumat nové trhy, děláme si rešerše a snažíme se zjistit, kde jsou vhodné podmínky pro náš byznys. Zajímají nás přitom trhy na východě i na západě. Zatím nejspíše půjde o geograficky blízká místa, Amerika nebo Čína to nebudou, ale nikdy neříkej nikdy.

Lákaly by vás právě tyto trhy? Máte nějaký svůj vysněný, na nějž chcete jednou proniknout?

Kdykoli a kamkoli půjdete, budete u toho muset být, pomoci lidem, strávit tam nějaký čas a dělat kontroly. I proto je potřeba si vždy dobře rozmyslet, kam až se svým byznysem chcete zajít. Mám spoustu přátel, kteří jsou spokojeni s českým trhem a dále prostě nejdou. Já to beru tak, že jsme ještě mladí, plní energie, takže nějakou expanzi nejspíše zahájíme.

A co doma v Česku, je zde něco, co vás aktuálně láká, v čem vidíte potenciál?

Někteří zahraniční klienti, kteří v Česku vlastní velké administrativní budovy a nákupní centra, po nás chtějí veškeré možné služby. Většinou jsou to velké fondy, institucionální fondy nebo private equity fondy, které sídlí například v Londýně a v Česku nemají zastoupení. Proto tu využívají firmy, kterým jim vše outsourcují – management, účetnictví, daně a tak dále. Loni jsme proto rozjeli oddělení správy nemovitostí, čímž se naše služby pro realitní investory staly komplexnějšími. Po dalších možnostech se díváme.

Znamená to, že české reality stále nabízejí zajímavé příležitosti, že je o ně i ve světě zájem?

Mám-li mluvit za naše klienty, kterými jsou většinou velké a silné fondy, je Česko jako trh pro zájemce o zásadní investice malé. Tito hráči chtějí větší projekty. Jinak ale samozřejmě platí, že jsou reality daleko jistější než třeba startupy, o nichž jsme mluvili. Startupy jsou mnohem rizikovější, musíte si je více hlídat a více na nich pracovat.

A co vy sama – neuvažujete o tom, že byste do českých realit zainvestovala?

Jako firma jsme zainvestovali do developerského projektu. To jsou v podstatě moje peníze, takže to beru jako vlastní investici. Sama mám jednu nemovitost – chalupu. A musím říci, že je to jedna z mých nejlepších investic – dělá mi totiž stále velkou radost.

Rozhovor byl připraven pro Investiční magazín.