Alternativy: Česká fotografie umí zhodnotit vaše peníze o 20 % ročně

Dělí se fotografie podle doby vzniku podobně, jako je tomu například u obrazů?

Jiří Jaskmanický (JJ): Je to podobné. V zásadě máme fotku 19. století, modernu, meziválečnou avantgardu, válečnou a poválečnou tvorbu a 60. nebo 70. léta. Ale to je dělení podle doby vzniku fotografie, hodně lidí se o fotky zajímá tematicky. Proto máme fotografii uměleckou nebo dokumentární.

Jak a kde se s fotografií obchoduje?

JJ: S fotografií se u nás do revoluce neobchodovalo vůbec, od té doby se snažím, aby se to změnilo. S fotkou jako takovou se neobchodovalo dlouho ani ve světě. Až když v 70. letech udělala aukci Sotheby's, začala se fotka dostávat do povědomí. Fotka je podstatně srozumitelnější než jiné formy umění, a proto ji především mladší generace začala sbírat. Navíc se začali profilovat autoři, kteří nabývají na ceně, takže dnes není problém najít fotku, které stojí milion dolarů.

Aukce fotografií organizuje naše společnost, ale fotky můžete najít také v ateliérech, u sběratelů nebo na aukcích, které dělá například aukční síň Dorotheum. Zajímavým průvodcem českou fotografií může být také aktuální výstava, kterou pořádá během listopadu České centrum fotografie na Strahovském nádvoří.

A jak se na trhu daří právě českým fotografům?

JJ: Česká republika je doslova fotografická velmoc. Na rozdíl od přehlídek výtvarného umění, kde z Čechů najdete na světové úrovni dvě, tři jména, jako například Kupku nebo Muchu, u fotky je českých kvalitních autorů přehršel. Sudek a Drtikol – těmi to začíná, ti již dosahují světových cen. Dále jsou populární například Funke, z meziválečné avantgardy Gessler, a pak je spousta jmen, kterým jsem také pomáhal do světa. Mám na mysli Josefa Bartušku, Zdeňka Tmeje nebo Antonína Gribovského.

Kolik lidí se fotkám v Česku věnuje, ať už z lásky, nebo investičně?

JJ: Po revoluci se objevilo pár sběratelů, kteří se dají rozdělit do dvou skupin. Jedna skupina, jak říkáte, fotky sbírá z lásky a má je doma. Ta druhá skupina pochopila, že je to zajímavá investice, a tak začala s fotkou obchodovat, a to především tak, že ji začala vyvážet do zahraničí. Na konci 90. let minulého století lidé v Česku pochopili, že jde o zajímavou investici. Mezi prvními byl Petr Kellner z PFF.

Jak to se sbírkou PPF vypadá dnes?

JJ: Sice začali sbírat trošku nesystematicky, ale dnes se dá považovat za jednu z největších hodnotných nestátních sbírek fotek v Česku, má nyní velmi kvalitní parametry. Ale v Česku je řada dalších menších soukromých sběratelů, jejichž sbírky dnes dosahují mnohamilionových hodnot.

Jaké formáty mají fotografie? S čím se jako sběratel nebo investor mohu setkat?

JJ: Formátů je celá řada. Od miniaturních po metrové. Převažují černobílé fotky, ale s nástupem digitální fotografie se dere vzhůru barevná fotka.

Umění se stále považuje za alternativní formu investování, která má omezenou likviditu. Kde se s fotografií obchoduje?

JJ: Existují samozřejmě aukce umění, kde můžete fotku koupit nebo prodat. Ale je pravda, že v dražebních katalozích zatím moc fotek nenajdete. Druhá možnost, kterou například nabízíme, je, že u fotek, které vám prodáme, za čas smluvně umožníme zpětný odkup. Samozřejmě to není druhý den, ale minimálně za půl roku. U zajímavých autorů můžeme smluvně garantovat i minimální zhodnocení, které může dosahovat deseti a více procent.

To se při dvouprocentním zhodnocení úspor v bance zdá jako pohádkový výnos.

JJ: Pro dobré zhodnocení je potřeba najít zajímavý trh. Proto jezdíme do zahraničí přímo za sběrateli, nebo na aukce či veletrhy. Někdy se nám povede prodat fotku i se stoprocentním zhodnocením, dlouhodobě však podle mě kvalitní fotky nabízejí zhruba dvacetiprocentní roční zhodnocení. Mluvím stále o kvalitní české černobílé fotografii od známějšího autora. Samozřejmě jsou atraktivnější "líbivé" motivy.

Co si mám pod těmito "líbivými motivy" představit?

JJ: Například portrét babičky od Sudka bude tak za pět set, portrét dámy s odhaleným ramínkem vás bude stát pár tisíc, když to bude růžička na stole nebo zamlžené okno, tak se pohybujete řádově v desítkách, nebo i stovkách tisíc. Hodně zajímavé jsou některé panoramatické fotografie, které jsou v Česku k dostání třeba za deset nebo dvacet tisíc korun, zatímco "venku" podobné fotky stojí třeba pět až osm tisíc dolarů.

Ještě zpátky ke zhodnocení – lidem může připadat zhodnocení u fotografií extrémně vysoké. Kde si mohou takový růst ověřit?

JJ: Samozřejmě je důležitá samotná historie konkrétní fotky či fotografické sbírky. Jak jsou fotky postupně draženy, zanechávají pomyslné hodnoty v grafu, což jde například ověřit na portálu Artprice.com.

Mluvíme stále především o černobílé fotografii, ale všude okolo jsou přece hlavně barevné digitální fotografie. Jaký mají investiční potenciál?

JJ: Černobílá fotografie je už "vyklubaná", ale barevné, především digitální fotky se teprve derou na světlo. Investičně ovšem zatím převažuje černobílá fotografie a myslím si, že to tak ještě nějakou chvilku bude.

Investoři se bojí investovat do umění kvůli plagiátům. Jak je to u fotografií?

JJ: Když nakupujete na Aukru, tak je šance, že narazíte na plagiát, velmi vysoká. U kvalitních prodejců fotografií na ně však narazíte zřídkakdy. Proto je důležité kupovat od prověřených sběratelů, odborníků, případně v galeriích nebo ateliérech.

Pokud bych chtěl investovat do fotografů současné generace, na které radíte vsadit?

JJ: Díval bych se spíše na trochu starší autory, kteří jsou etablovanější, například na Pinkavu, Jiráska nebo Japanského. Jejich fotky už prošly řadou výstav, dostaly se do soukromých sbírek a začínají se prosazovat v zahraničí. Především u Jiráska vidím velký potenciál. Je zkrátka potřeba hledat pilné a nápadité autory, a to nejlépe na začátku jejich kariéry. Samozřejmě je na to potřeba mít "čuch", případně si nechat poradit od odborníků.

Co se týká již zavedených autorů, tak takovým Sudkem zaplatíte všude ve světě. Je populární v Rusku, v Japonsku i v Americe. Je to náš nejpoetičtější autor, především Japonci ho prostě milují.