Zdražování a bod zvratu. Po dvaceti letech stability zažíváme šoky, dlouhodobá vysoká inflace by ale hrozit neměla

Ve střednědobém horizontu, tedy po odeznění krátkodobých vlivů, jako jsou válka a narušení odběratelsko-dodavatelských vztahů, by se měla inflace vrátit na úroveň okolo 2 %, na kterou centrální banky celosvětově cílí. Ovšem existuje riziko, že když se budou inflační šoky opakovat, zůstane s námi vyšší inflace po delší dobu. Znamenalo by to po dvou dekádách stability opravdový bod zvratu.

Hlavním rizikem je tedy v současnosti příchod nových vln inflace, které by roztočily inflační spirálu. Ta by nakonec vedla centrální banky k silnějšímu zpřísňování měnové politiky, což by vedlo k tvrdšímu přistání globálního hospodářství s rizikem recese. Něco obdobného se stalo v 70. letech. Právě z tohoto období se můžeme poučit, respektive zkoumat, jaké rozdíly či shody má současná doba s dobou před padesáti roky, a jestli nás tedy i v nejbližší budoucnosti nečeká prudký růst úrokových sazeb jako v 70. letech.

Současnost a 70. léta

V 70. letech si prošlo světové hospodářství dvěma ropnými šoky. Nyní také prožíváme komoditní šok kvůli válce na Ukrajině a také nabídkový šok kvůli nedávné pandemii. V současnosti i v 70. letech jsme (byli) svědky velice uvolněné monetární politiky. Dnes (stejně jako v 70. letech) je reálná úroková míra hluboko v mínusu. Z toho bychom mohli usuzovat, že razantnější zpřísňování měnové politiky je namístě, a tedy že pracujeme se zvýšeným rizikem recese.

Je tu ale jeden výrazný rozdíl oproti 70. létům. Tehdy byl komoditní šok obrovský. Cena ropy v letech 1973 a 1974 vzrostla o 400 % a v letech 1979 a 1980 ještě o dalších 200 %. Dalším výrazným rozdílem je to, že v 70. letech americký dolar opustil zlatý standard, rozpadl se systém fixních směnných kurzů mezi kapitalistickými měnami, a éra uvolněné monetární politiky tak byla v plenkách.

Poučené centrální banky

V té době centrální bankéři, ekonomové a fiskální experti přisuzovali rostoucí inflaci mimořádným faktorům a podceňovali efekt nadměrné poptávky vyvolané monetární expanzí, tedy tím, že centrální banky uvolnily politiku a v ekonomice bylo příliš mnoho levných peněz. A právě tato ignorance, nevědomost nebo lajdáctví vedly k postupnému zvyšování inflace a zrychlování jejího trendu. Na začátku 60. let byla globální inflace 1,5 %, ale poté začala poměrně rychle stoupat. Na začátku 70. let dosáhla již 5 % a kulminovala v roce 1980 na 14 %.

Oproti tomu je v současnosti inflace pouze krátce (zatím zhruba rok) nad inflačními cíli centrálních bank, a ty přitom již bijí na poplach. Jsou si vědomy této hry s ohněm, kdy inflace může být dobrý sluha, ale zlý pán. Centrální banky za posledních 30 let vytvořily účinné nástroje k dosahování inflačních cílů, a tím pádem i k ukotvování inflačních očekávání a snižování nejistoty ohledně budoucího vývoje cen.

V 70. letech byla inflace patrná ve všech odvětvích. Nyní jsou největší inflační tlaky v energetickém sektoru a v odvětvích ovlivněných pandemií. To může odeznít nebo alespoň zpomalit či se zmírnit, až se ceny komodit stabilizují a obnoví se odběratelsko-dodavatelské vztahy. Jinými slovy, inflační rakovinou není prošpikována ještě celá ekonomika. V případě, že tvůrci hospodářské politiky nezačnou opět slibovat lepší zítřky v podobně fiskálních dárečků nebo permanentního kvantitativního uvolňování či politiky nulových nebo ultra nízkých úrokových sazeb, divoká a dlouhotrvající inflace v řádu dekád pravděpodobně nebude na pořadu dne.