Kašlat na dluhy aneb trvale udržitelný rozvoj
V souvislosti se zadlužením mnoha států se stále více skloňuje slovo "šetřit". Na mnoho lidí působí jako červený hadr na býka, neboť jsou přesvědčeni, že stát je tady od toho, aby nějakým způsobem řídil ekonomiku a napravoval "chyby ekonomických cyklů". Někdy se tomu říká trvale udržitelný rozvoj.
Myšlenka státních zásahů do ekonomiky přišla poprvé po velké světové krizi (New Deal), která devastovala svět ve 30. letech minulého století. Jako první přišel s ucelenou ekonomickou teorií "vymazání ekonomických cyklů a trvalého růstu" John Maynard Keynes. Podle jeho představ, velmi zjednodušeně řečeno, měly vlády v době propadu ekonomiky svými zásahy nahradit výpadek výdajů firem a stimulovat ekonomiku k opětovnému růstu.
"Politická elita" se takového nápadu velmi ráda ujala, neboť jí dával do rukou další moc a oni se stali opětovně důležitějšími.
V politice jsou často obhajovány schodky veřejných rozpočtů "srozumitelnými argumenty" tak, aby je volič snadno přijal a naprosto jim uvěřil. Původní Keynesovy myšlenky však zásluhou vylepšení politiků dostaly nový rozměr.
Praxe prováděná politiky mnohdy vede k tomu, že je takto systematicky financována dlouhodobá neschopnost snížit výdaje nebo najít nové příjmy. A tak je schodkové financování i v době, kdy ekonomika roste.
Pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na chování tuzemských vlád v době bezprecedentního světového ekonomického růstu, kdy byly státní rozpočty stále schodkové a nárůst schodků byl vydáván za pokles zadlužení – použit byl "ukazatel" poměr dluhů k HDP – i když dluhy měřeno v absolutní výši stále v poklidu stoupaly, vlivem růstu HDP opticky vypadalo, jako by byly stále nižší.
To pak přináší o to větší problémy v době ekonomické recese, jak můžeme být svědky v současnosti. Zadlužení státu dopadne s velkou pravděpodobností tak, že státy zřejmě nezaplatí své půjčky (případně je "zaplatí" prostřednictvím vysoké inflace – znehodnocení měny) a nesplní sliby, které daly lidem v oblasti zdravotního a sociálního zabezpečení.
Daleko k této situaci v současnosti nemají v Řecku, kde to vypadá, že budou nuceni restrukturalizovat svůj dluh. Pro ilustraci, jak taková restrukturalizace v praxi vypadá, se můžeme podívat do Argentiny, která si v posledních dvaceti letech minulého století státní bankrot odbyla dvakrát.
20 institucí s největší expozicí v řeckém dluhu
Jak státní dluhy zaplatit?
Jednou z možností je změnit chování politiků, ale to je takřka nereálné. V současnosti snad neexistuje stát, který by měl přebytkový rozpočet.
Druhou cestou je použití inflace, to však umožní, aby inflace zničila příjmy pracujících a zvedla daně. Jediný způsob zvýšení přílivu peněz do rozpočtu, který státy znají, je zvyšování daní, tisknutí dalších peněz (názorný příklad jsme viděli v kvantitativním uvolňování v USA) a vypůjčování si dalších peněz, případně nezaplacení účtů. Je ovšem naprosto jasné, že to vyvolá další finanční problémy, jimž by se ovšem dalo vyhnout, kdyby se nejprve řešily předcházející problémy.
Mantrou především v politických kruzích se stalo přesvědčení, že vývoj HDP je jakousi vizitkou dobré nebo špatné práce vlády. Pokud jsou politické reprezentace vyspělých společností ve své budoucnosti do určité míry závislé na údajích, které statistické systémy poskytují voličům, tedy v dané souvislosti na výsledcích HDP, pak pochopitelně musí dojít k logickému závěru, že je dobré a pro příští volební úspěch do značné míry potřebné, podporovat růst spotřeby domácností, a to bez ohledu na opravdovou zdravost a potřebnost takového růstu.
Ale k čemu si dělat starosti s nějakým dluhem? Nejlépe je, když je tak velký, že se nedá zaplatit.
