Historická lekce o koncentraci bohatství
Příčinou trojské války byl podle známého řeckého mýtu únos krásné ženy. Skutečnost ale zřejmě byla o poznání méně romantická. Většina historiků se shoduje, že válku rozjely ekonomické zájmy, jelikož Trója byla významným městem na východní obchodní cestě, do něhož se soustředil obchod s cennými kovy a dalšími surovinami. A podobně to bylo s většinou konfliktů.
Podle Williama a Ariel Durantových, autorů knihy Lekce z historie, většinu konfliktů v dějinách lidstva způsobilo rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými skupinami lidí, státy, regiony či celými mocenskými celky. Napětí před propuknutím ničivých střetů se podle nich vždy zvyšuje s tím, jak roste pocit ohrožení ekonomicky slabších. Konkrétní činy, které jsou poté označovány za rozbušky konfliktů, fungují jen jako zástěrka skutečných důvodů.
Vedle trojské války je dalším známým příkladem první světová válka, která údajně začala kvůli atentátu na rakouského arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Ve skutečnosti ale stály i v jejím pozadí ekonomické zájmy a stupňující se napětí mezi evropskými mocnostmi. To platilo zejména v případě Německa, hlavního spojence Rakouska-Uherska, které sice v Evropě patřilo k ekonomicky nejsilnějším zemím, ale na rozdíl od dalších velikánů starého kontinentu postrádalo jako relativně mladý stát významné kolonie v Africe či Asii. A právě ozbrojený boj měl postavení Německa změnit.
Podobné to bylo i s druhou světovou válkou, v níž se Německo pokusilo změnit rozložení politické moci v Evropě nastolené po první světové válce Versailleskou smlouvou. Německo kvůli ní přišlo o část území a bylo donuceno platit velké reparace státům Trojdohody, což zemi ekonomicky drtilo. Když se posléze přidaly důsledky Velké hospodářské krize, bylo rozhoření dalšího velkého ozbrojeného střetu na starém kontinentu jen otázkou času.
Ani pro třetí příklad není potřeba chodit daleko. Studená válka, která se v druhé polovině 20. století "rozhořela" mezi východním blokem vedeným Sovětským svazem a západní Evropou a Spojenými státy, byla důsledkem poválečného rozdělení Evropy, v rámci kterého se uplatňoval i takzvaný Marshallův plán. Prostřednictvím toho Spojené státy do západní Evropy napumpovaly zhruba 13 miliard dolarů. O síle plánu a poválečném ekonomickém oživení svědčí mimo jiné to, že HDP Německa a Francie od roku 1970 do roku 1990 vzrostly zhruba na osminásobek, zatímco HDP Sovětského svazu se za stejnou dobu nedostal ani na dvojnásobek.
Soustředění bohatství v jednotlivých regionech a zemích je přirozené a těžko mu lze zabránit. O to vážněji by ale svět měl pamatovat na to, že úspěch se neodpouští. Bohaté a ekonomicky silné státy budou i v příštích desetiletích a staletích čelit tlaku ze strany svých chudších sousedů. Vyloučit bohužel nelze ani další válečné konflikty motivované pocitem ekonomického ohrožení.
Zdroj: Farnamstreetblog.com
