Dláždí brexit cestu k United States of Trumperica?

Volební rok je ve Spojených státech vždy zábavný, a když se připojí další dramatické události, jako třeba počátek konce Evropské unie, bývá to k popukání. Podobně jako ve válce, i zde je první obětí boje pravda i její vzdálení příbuzní, totiž fakta. Tak třeba server The Fiscal Times je jindy docela střízlivá publikace (založil ji Peter George Peterson, někdejší šéf Lehman Brothers a ministr obchodu), ale naposledy se pustil do křížku s fakty nebojácně.

"Rozhodnutí občanů Spojeného království opustit Evropskou unii (...) mělo téměř okamžitý dopad na prezidentské volby na této straně Atlantiku, když vyzdvihlo překvapivé paralely mezi úspěchem britské kampaně za brexit a politickým úspěchem Donalda Trumpa," napsal server.

To jsou silná slova. Proč by podobnosti mezi britskými příznivci brexitu a americkými příznivci Donalda Trumpa (jinak nepopiratelné) byly zdůrazněny až vítězstvím kampaně za brexit? Což nebyly docela zřejmé třeba i týden nebo měsíc před britským hlasováním? Nevíme. A pravděpodobně se to nikdy nedozvíme, protože články se píší a voda teče. Vzal to tedy čert, dobrá.

Průzkumy proti DOnadlovi

O jakém dopadu ale Fiscal Times mluví? Obvykle se jako měřítko vývoje událostí v předvolební kampani vnímá jako důležité něco, co může nějakým způsobem ovlivnit volební výsledek. O tom, zda taková možnost existuje, se nedozvíme jinak než z průzkumů volebních preferencí. Tyto preference v souboji Clintonová versus Trump se během dnů po britském referendu prakticky nezměnily. To je ovšem jedno, protože článek s řečeným sdělením byl publikován pouhých několik hodin po ukončení britského hlasování, tedy ve chvíli, kdy žádný nový průzkum veřejného mínění na dané téma nebyl a nemohl být k dispozici.

Jaká je tedy skutečnost? Donald Trump ztrácí na Hillary Clintonovou průměrně zhruba pět procentních bodů, stejně jako před vítězstvím hlasů pro brexit. Federální průzkum je sice slušný nástroj měření všeobecné voličské nálady, ale o skutečných šancích kandidátů vypovídá daleko spíše souhrn průzkumů v jednotlivých státech USA a následné sečtení hlasů volitelů, kteří o budoucím prezidentovi skutečně rozhodnou.

Touto optikou je náskok Clintonové ještě výraznější - má prakticky jistých 210 hlasů volitelů, Trump 164, dalších 164 hlasů tvoří nerozhodnuté státy, o které se povede nejtvrdší boj. K celkovému vítězství je potřeba 270 hlasů, z čehož plyne, že Clintonové jich chybí šedesát, kdežto Trumpovi 106. Musel by tedy v "bitevních" státech s řečenými 164 hlasy získat téměř dvě třetiny hlasů, aby uspěl. To zní jako opravdu náročný úkol.

Trumpovi příznivci doufají, že průzkumy se opět budou mýlit (jako se mýlily v případě britského referenda, plebiscitu o skotské nezávislosti v roce 2014 a britských parlamentních voleb o rok později); že brexit ukáže Američanům cestu a budou volit proti establishmentu, jehož je Clintonová představitelkou. Argumentem pro tuto úvahu bývá fakt, že Trump nachází podporu v podobném voličském segmentu jako brexit. Když chudší, méně vzdělaní a většinou bílí Britové dokázali zařídit brexit, není důvod, proč by v Americe tatáž voličská skupina nemohla zařídit Trumpovo prezidentství, zní úvaha.

Těch důvodů je však několik, a jeden je lepší než druhý. První z nich je trochu neotesaný, ale na hrubý pytel hrubá záplata: zatímco v Británii tvoří bílá populace 87 % voličstva, v USA je to jen 72 %. K tomu přičtěme, že takového Mitta Romneyho volilo před čtyřmi lety plných 88 % bělochů. Jinými slovy, republikánská Amerika se Británii podobá podstatně více než celá Amerika. Jestliže brexitéři i se svou demograficky podstatně výhodnější pozicí dosáhli na necelých 52 %, kolik jich může zbývat Trumpovi?

Statistiky volitelů proti Trumpovi

Další dva argumenty mají co do činění s dynamikou věci. Když registrovaní republikáni volí svého prezidentského kandidáta, dobře vědí, že činí právě tolik a nic více. Hlas proti establishmentu zde může zaznít naplno, protože na něm nesejde tolik jako na hlasu odevzdaném ve volbě všeobecné, finálové. "Chodila jsem s Deanem, ale vzala jsem si Kerryho," zněl před dvanácti lety slogan, který tento efekt výstižně popisoval. Howard Dean rozpálil levicově-liberální, okrajovou část Demokratické strany doběla, ale pro většinu registrovaných demokratů byl právě proto příliš kontroverzní. "Nevypadal dostatečně prezidentsky" je zhruba to, co mimo volební kontext obvykle vyjadřuje věta "byl moc magor". Pročež nakonec primárkami prošel John Kerry.

Trump ale primárkami prošel, argumentují jeho fandové. Proč by tedy nemohl svou misi dotáhnout do konce? Protože vlastnosti a schopnosti, které jej protlačily sítem primárek, jsou úplně jiné než ty, které by potřeboval v boji zblízka, jeden na jednoho.

Představte si, že máte obsadit jednoho člověka ze sedmnácti na pozici šéfa, řekněme, hydrometeorologického ústavu. Nemáte nejmenší ponětí, jak takový ústav funguje. Ve chvíli, kdy se do téhle ošemetné pozice dostanete, šestnáct ze sedmnácti zúčastněných ukáže na toho zbývajícího a sborem vykřikne: "To je ale idiot!" Vaše pozornost se logicky upne právě na něj. Váš výběr se zúží na otázku "kdo z ostatních je lepší než tenhle"? A protože o hydrometeorologii nic nevíte, snadno si řeknete, že vlastně ten idiot je docela řízek. A nakonec, proč ne?!

Tak vypadalo prostředí, v němž se odehrály letošní republikánské primárky. Zároveň je to shodou okolností prostředí, v němž se Trump dobře vyzná. Svět talkshow na americké kabelové televizi je obdobně povrchní a nepřehledný jako takto početné primárky. Trump byl v pozici chlapíka, který v nevalné konkurenci zaujal sebevědomím a dlouhým autem pozornost děvčete - amerického voličstva - natolik, že s ním odešla na drink a večeři. Co ale teď?

Trump proti Trumpovi

V takovou chvíli by se chlapíkovi jeho typu ohromně hodilo, kdyby se mohl přestat naparovat a namísto toho dokázal, že stejně dobře jako kroutit volantem svede pomoci dámě do kabátu a umí se najíst příborem. V našem případě to znamená, že by Trump měl prokázat, že jeho silácké výroky o protimexické zdi a deportaci muslimů (abychom jmenovali dva nejkonkrétnější z jeho dosud deklarovaných úmyslů) jsou podloženy nějakou znalostí věci; že jsou řešením problému, nejen sloganem, který řečený problém jen dále komplikuje.

Tady ovšem Trump selhává. Kdykoli otevře ústa, dává najevo, že nemá o takových věcech větší ponětí než vy nebo já. Jinak řečeno, při večeři se šťourá vidličkou v uchu, víno ochutnává lokem z láhve a prokládá to stále stejnými výkřiky o tom, jak je nejlepší ze všech. Najdou se samozřejmě dámy, jimž to imponuje, zejména při myšlence na ono dlouhé auto, ale je otázka, zda jich je dost na to, aby jejich obdiv dostal Trumpa do Bílého domu. Dosavadní průzkumy tvrdí, že nejspíše ne. A to má co do činění s posledním argumentem, proč by se Trumpovi příznivci neměli příliš upínat na paralelu s brexitem.

Neoficiálním šéfem kampaně za brexit byl Boris Johnson, chlapík, jenž si v ambicióznosti s Trumpem nijak nezadá. Jeho sázka na jednoduché publikum mu vychází (či dosud vycházela, dokud mluvil s voliči a ne s kolegy-rivaly z Konzervativní strany) - schválně si cuchá vlasy a chodí v oblecích, které vypadají, že v nich už týden spí. Jenže vždy, když je v úzkých, přejde Johnson do latiny nebo řečtiny, odcituje toho či onoho klasika, udělá vtípek na cizí, ale i svůj účet; školy v Etonu a Oxfordu jsou na toto dobrou průpravou. Britům se to líbí natolik, že jej dlouhodobě drží na samém vrcholu žebříčků popularity (ačkoli jeho působení ve funkci londýnského starosty bylo nepřesvědčivé, to ovšem vědí jen ti, kteří se o to zajímají).

Suma sumárum, v případě brexitu vedl velice oblíbený politik Boris Johnson kampaň proti establishmentu v demograficky příznivém prostředí. Trump je naopak hluboce nepopulární (trvale je o dvacet procent víc těch, kteří ho nemohou vystát, ve srovnání s těmi, kteří o něm smýšlejí kladně) a pohybuje se v prostředí demograficky podstatně méně vstřícném. Paralely brexit-Trump je tak rychlý konec. Je možné, že The Donald nějak dokáže přivábit americké voliče na cestu do Trumperiky, ale ta cesta jistě nevede přes srovnání s projevem euroskepticismu v britském podání.