Jak snižuje záchrana bank náš životní standard?
Bankéři a majitelé bankovních dluhopisů by měli být vybídnuti k tomu, aby přijali odpovědnost za chybná rozhodnutí bank. Místo toho jsou ztráty socializovány a pochybení bank zůstává nepotrestáno. John Hussman, analytik, šéf podílového fondu a kritik Fedu i amerického ministerstva financí, rozvádí, jak pomoc bankovnímu sektoru zhoršuje životní úroveň v celé společnosti.
Začněme nejdříve tím, čím je životní úroveň země dána. Podle definice by to měla být hodnota zboží a služeb, které jsou si lidé schopni pořídit za svůj výdělek. Když se zamyslíme ještě nad pojmem "produktivita" země, mělo by jít o objem zboží a služeb, jež jsou jednotlivci schopni v dané zemi vyprodukovat. Z dlouhodobého hlediska se vyvíjí životní standard ruku v ruce s produktivitou.
Růst, ale ne pro všechny
Nejlepším způsobem dlouhodobé podpory růstu obou těchto ekonomických ukazatelů je budování zdrojů produktivního kapitálu, jako jsou inovace, nové technologie, vybavení, infrastruktura, a lidského kapitálu (pracovní dovednosti, vzdělání apod.).
Ovšem ani růst produktivity ekonomiky jako celku nemusí znamenat plošný růst životní úrovně obyvatel. V konkurenční ekonomice by distribuce bohatství měla být dána schopností každého jednotlivce poskytovat užitečné služby, šířit tyto služby více spotřebitelům a udržet konkurenční výhodu.
Například fotbaloví hráči nevydělávají více peněz než učitelé díky tomu, že by byly schopnější. Těží z toho, že jich je relativně málo, a přitom "distribuují své služby" milionům diváků. Stačí, aby na tučný výdělek hráče přispěl každý fanoušek doslova pár drobnými.
Mark Zuckerberg je díky Facebooku schopen šířit služby stovkám milionů lidí. Každý takový uživatel mu přináší jen nepatrnou peněžní částku díky zobrazeným reklamám.
Proč Facebook? Protože nemá konkurenci!
Bill Gates rozšířil své produkty na všechny počítače, které pracují v systému Windows, zatímco výrobci samotných počítačů dokázali přenést své dovednosti k daleko menšímu okruhu spotřebitelů. Učitelů je hodně. Jsou schopni předávat znalosti limitovanému počtu studentů. Každý student stojí svoji domácnost určitou část příjmů. Vzhledem k tomu, že je počet jednotek, které využívají služeb jednoho učitele, značně omezený, musí padnout na plat pedagoga relativně větší díl rodinného rozpočtu.
Distribuce bohatství
U distribuce bohatství dochází s rozvojem mezinárodního obchodu a globalizace ke stále vyššímu zkreslení. Technologie umožňují šířit inovace milionům spotřebitelů v extrémně krátké době. Současně se do vyspělých zemí stěhuje velké množství pracovníků z rozvíjejících se zemí, zejména z Číny a Indie.
Vzácný kapitál, který je předmětem ochrany a může být snadno distribuován mezi početné jednotky, a současný dostatek homogenní pracovní síly - to jsou znaky ekonomiky náchylné k výrazně zdeformované distribuci bohatství.
Tento současný "tržní" princip nabývá na grotesknosti, když si uvědomíme fenomén "too big to fail". Velké banky ovlivňovaly velké množství lidí svým nefunkčním modelem podnikání. Politici tento model spíše chránili, tlak spotřebitelů byl příliš velký, i když rozum kázal nechat finanční instituce padnout. Vlády chránily neschopnost.
Ochrana bank
Z tohoto hlediska jsou protesty "Occupy Wall Street" pochopitelným projevem veřejné frustrace z washingtonského rozmazlování bezohledných finančních institucí (Evropu zřejmě brzy čeká totéž v ještě větším měřítku).
Při zachraňování finančních korporací bráníme přirozenému tržnímu procesu alokace kapitálu nejen k nejproduktivnějším firmám, ale také k podnikům, které dokážou zdravě hospodařit a zodpovědně řídit rizika v rámci svého byznysu. Místo toho podporujeme stále četnější nerovnováhu v ekonomikách a větší propojení států a bankovních institucí. Není divu, že kvůli tomu tiskneme peníze na plné obrátky.
Zdroj: Pragmatic Capitalism
