Špatná úvaha: Ne eurozóna jako celek, ale evropské země potřebují fiskální reformy

Za pozitivní výsledek summitu lze považovat příslib zavedení automatických sankcí a zakotvení pravidla vyrovnaného rozpočtu do ústav členských zemí eurozóny (když strukturální schodek překročí 0,5 % HDP, nastoupí nápravná opatření, a pokud převýší aktuální deficit 3 % HDP, budou následovat penalizace). Tato změna by měla být zakotvena do evropských smluv.

Vzhledem k nesouhlasnému postoji Velké Británie a váhání zemí mimo měnovou unii budou tato pravidla platit zatím jen pro 17 zemí eurozóny. Vymahatelnost plnění dohody ze strany EU bude možná jedině v případě přepsání evropských smluv.

Vzhledem k absenci vymáhacího mechanismu bude účinnost dodatku prakticky nulová, podobně jako u dřívějšího Paktu stability a růstu, jehož cíle byly totožné a při porušování něhož mělo rovněž docházet k sankcím. Jak si všichni dobře pamatují, netrvalo to dlouho a pravidla v něm stanovená začaly porušovat Německo a Francie.

Nikoho ovšem nemusí mrzet, kdyby zůstaly snahy Angely Merkelové, Nicolase Sarkozyho a prezidenta Evropské unie Hermana van Rompuye o fiskální integraci neúspěšné. Ke snížení úrokových sazeb ze státních dluhopisů periferních ekonomik je totiž zapotřebí především aktivity samotných států.

Situace Itálie není bezvýchodná

Itálie má naději získat zpět důvěru investorů. Má totiž přesvědčivou dlouhodobou fiskální vizi. Její deficit je nyní pod 4 % HDP a díky dalším škrtům nové vlády Maria Montiho by se podle odhadů MMF mohl stát vyrovnaným už v roce 2013. Přestože je pravděpodobné, že úsporná opatření se krátkodobě podepíšou na HDP a mohou v blízké době vyvolat navýšení deficitu, připravená změna italského penzijního systému ušetří ohromné sumy a přispěje k sestupnému trendu zadlužení země.

Pokud se navíc podaří zavést změny v zákoníku práce a investiční pobídky, tempo růstu HDP se zvedne až na 2 % ročně. Italský poměr dluhu k HDP by mohl klesnout pod 60 % za méně než 15 let.

Evropští politici dělají chybu, když tvrdí, že je potřeba zabránit bankrotu Řecka, aby se nákaza nešířila do Itálie a Španělska. Takové výroky zbytečně vyvolávají nedůvěru investorů v ostatní členské země.

Řecko má schodek rozpočtu 9 % HDP, deficit běžného účtu 8 % a HDP klesá o více než 5 % ročně. Není perspektiva, že by dokázalo dostatečně rychle dostat pod kontrolu veřejné finance a přilákat zahraniční investory.

Namísto přísného dohledu Německa a MMF by měla EU nechat Řecko zbankrotovat a umožnit mu opustit eurozónu, aby se mohlo vrátit ke drachmě a díky depreciaci měny začalo být opět konkurenceschopné.

Jižní Korea a její lekce o finanční krizi pro současnou Evropu

Duo Merkozy si neuvědomuje základní věc: fiskální reformy potřebují jednotlivé státy, ne celek. Obnovený tlak na fiskální unii a politickou integraci stejně jako v minulosti nikam nepovede.

ECB si musí udržet důvěru

Mario Draghi, nový prezident ECB, smetl ze stolu francouzský návrh, že by ECB měla oznámit, že je připravena skoupit jakékoli množství italských nebo španělských státních dluhopisů, aby výnosy z nich udržela na snesitelné úrovni. Porušila by tím Maastrichtskou smlouvu, která jí zakazuje záchranné půjčky nesolventním státům eurozóny.

Pokud by to udělala, je téměř jisté, že by politici v Itálii a Španělsku rozvolnili svou restriktivní fiskální politiku a politicky těžko prosaditelné reformy odložili. Důsledkem by byla jedině oslabená důvěra investorů v ECB a euro.

Přestože mimořádná intervence ECB a nákup státních dluhopisů členských zemí mohou být občas prováděny pro "vyhlazení" velkých výkyvů výnosů dluhopisů, hlavním cílem centrální banky by měla být prevence úvěrové krize, která v ekonomikách EU dnes hrozí.

Mezibankovní trh zamrzá. Banky si nechtějí navzájem půjčovat kvůli nejistotě ohledně solvence protistrany. Dopady z expozice bank v evropských státních dluzích jsou srovnatelné s tím, co v roce 2008 způsobily produkty vázané na nekvalitní hypotéky. Přísnější regulace a zvýšené požadavky na kapitálovou přiměřenost způsobí, že banky omezí půjčování. Úvěrovou krizi to jen zhorší.

ECB usnadní přístup soukromého sektoru k úvěrům změkčením pravidel ohledně přijímaného kolaterálu. Draghi ovšem zdůraznil, že by tento mechanismus neměl vést k tomu, že komerční banky za dodatečné prostředky nakoupí nově vydané vládní bondy. Stejně tak zamítl, aby k nákupu státních dluhopisů Itálie a Španělska použil depozita od ECB Mezinárodní měnový fond.

Zdroj: WSJ