Dá se Evropa ještě zachránit? Evropský Marshallův plán jako možné řešení dluhové krize

Nad tím se zamýšlí Alfred Gusenbauer, rakouský kancléř v letech 2007 až 2008. Navrhuje, aby Evropa postupovala v integraci směrem k politické unii a zdanila bohaté. Máme důvod s ním souhlasit?

Gusenbauer vysvětluje nahnutou budoucnost eura mimo jiné špatným přístupem politiků. Ti sice přijímají všeobecně očekávaná krizová opatření, ale v nedostatečné míře a pozdě. Nedokáží přesvědčit trhy ani občany o své ekonomické a politické síle. Než aby trhy uklidňovali, jsou jejich rukojmími.

Trhy trestají unii za její neschopnost tím, že "útočí" na jednu její členskou zemi za druhou a rozkládají systém ještě více.

Vliv Evropského parlamentu a Evropské komise ustupují do pozadí kvůli novému modelu evropské vlády: Německo diktuje, Francie pořádá tiskové konference a zbytek souhlasí (kromě Britů, kteří se uchylují do izolace, a ČR). Tento management ovšem není demokraticky zvolený ani ospravedlnitelný svými činy (které se skládají z pouhých reakcí na tlak finančních trhů).

Do roku 2050 bude na Evropu připadat jen 10 % světového HDP a 7 % světové populace. Nejenže německá ekonomika nebude ve světovém měřítku důležitá, ale pokud budou současné trendy pokračovat, bude zanedbatelný i podíl EU jako celku (pokud tedy vůbec jako celek přežije). Boj o "světový koláč" se bude vyostřovat. Evropa válčí o ekonomické přežití, ale dost možná si to neuvědomuje.

Budoucnost v panevropské vládě?

Podle Gusenbauera si musíme uvědomit, zda se cítíme jako Evropané a chceme zůstat ve hře i v 21. století. Pokud ano, je naším úkolem upevnit postavení Evropy. V opačném případě Gusenbauer předpovídá evropským ekonomikám bolestivý pokles v důsledku národního egoismu.

Pokud bude Evropa silná, dokáže přijmout výzvy rychle se měnícího světa a využít je ve svůj prospěch. Bývalý rakouský kancléř je přesvědčen, že potřebujeme novou evropskou smlouvu, ke které ovšem povede složitá cesta.

"Musíme se rozloučit s národním egoismem, zájmy jedince nebo státu, špinavými triky a pseudojistotami. Pokud chce Evropa vydržet v dnešním složení, musí se věci zásadně změnit," tvrdí bývalý rakouský kancléř.

Gusenbauerův návrh řešení krize a vytvoření politické unie zahrnuje tyto body:

1. Pokud mají mít evropská rozhodnutí legitimitu, musí se EU stát skutečnou demokracií s přímo voleným prezidentem a silným parlamentem. Fiskální pakt, na němž se členové EU (kromě Velké Británie a ČR) dohodli v prosinci 2011, nesmí být odložen pouze do zásuvek byrokratů a soudců. Právo rozhodovat o chodu unie musejí získat obyvatelé EU skrze své (právoplatně zvolené) zástupce.

2. Politika se musí zaměřit na boj se sociální nerovností. Rostoucí rozdíly mezi bohatými a chudými, stagnující reálné mzdy a hluboké regionální nevyváženosti jsou nepřijatelné a ekonomicky kontraproduktivní (sociální nerovnost chybně alokuje kupní sílu). Ekonomika potřebuje ze všeho nejvíce růst a tvorbu pracovních míst.

3. Evropský stát sociálního blahobytu potřebuje generální opravu. Dnes EU alokuje velkou část veřejných výdajů na penze a zdravotnictví, takže veřejné peníze plynou hlavně starším, zatímco oblast vzdělávání, vědy a výzkumu trpí podfinancováním. Sociální stát, který se zaměřuje převážně na starší a neposkytuje dostatečné příležitosti mladším generacím, je trvale neudržitelný. Hlavním tématem následujících let musejí být reformy penzijních systémů a odbourání privilegií zájmových skupin.

Evropský Marshallův plán a ECB jako věřitel poslední instance

Gusenbauer navrhuje zavést zdanění bohatých a kapitálových příjmů, protože si myslí, že to nebude působit na spotřebu tak negativně jako plošné zvyšování daní, a přitom do rozpočtu přitečou potřebné finance. "Bezhlavé škrtání evropské veřejné finance nekonsoliduje. Vlády by si měly uvědomit, že jsme na pokraji recese. Měly by se snažit zvyšovat daně, které drasticky neomezují spotřebu, investice a tvorbu pracovních míst," tvrdí Gusenbauer.

Bývalý rakouský kancléř by unii naordinoval "evropský Marshallův plán", který by se zaměřil na investice do infrastruktury a obnovitelných energií. Podobná iniciativa by nejenže povzbudila růst, ale snížila by i současné deficity běžného účtu (protože by díky alternativním zdrojům mohly klesnout importy fosilních paliv).

Gusenbauer má také zato, že by ECB měla zajistit, aby jednotlivé členské země nebyly pod tlakem finančních trhů a výnosy z jejich státních dluhopisů klesly. Pouze ECB totiž podle něj (převzetím role věřitele poslední instance) může zastavit odliv kapitálu z eurozóny a umožnit Evropě zaměřit se na řešení problémů.

Bohužel Gusenbauer zapomíná na to, na co upozorňuje mnoho renomovaných ekonomů, a sice že tištění peněz a další veřejné výdaje fungují jako stimul ekonomického růstu zpravidla jen krátkodobě a jsou použitelné pouze ve chvíli, kdy ekonomika není předlužená, o čemž se v případě evropské krize mluvit nedá. Nehledě na fakt, že mnohá navrhovaná opatření by pravděpodobně snížila konkurenceschopnost a efektivitu EU jako celku a vyvolala větší potřebu masivního přerozdělování od silných států k slabším. Gusenbauer má možná pravdu v tom, že by se sociální rozdíly v eurozóně do určité míry umazaly, otázkou ovšem je, za jakou cenu.

A jaký je váš názor? Diskutujte na Facebooku Investičního webu.

Zdroj: Project Syndicate