Petr Robejšek: Evropa se zaprodává penězům z Berlína
Známý ekonom glosuje vývoj v Evropě. "Hollande je slabší než Merkelová, protože teď rozhodují peníze, nikoli politické ohledy. Francie už nemůže Berlín tak účinně vydírat za jeho provinění z druhé světové války a z Německa už začíná zaznívat: Za své peníze chceme svoji muziku."
Proč jela Angela Merkelová osobně do Řecka, když ji v ulicích vítaly desítky tisíc protestujících a jeden tamější deník si dal v den její návštěvy do titulku nacistický pozdrav "Heil"?
Potřebovala se s řeckým premiérem Samarasem potkat mezi čtyřma očima a probrat opravdu závažné věci, které nešly svěřit ani videokonferenci. Nepřekvapilo by mě, kdyby šlo o vyjednávání odstupného – kolik Řecko dostane jako výslužku, pokud opustí eurozónu.
Existuje relevantní odhad, kolik by to mohlo být?
Jistě několik desítek miliard eur. Možné by kupříkladu bylo, že by Řecko tyto peníze použilo na nákup vlastních dluhů, čímž by snížilo své zadlužení.
Jak by řecký přechod na drachmu v realitě vypadal?
Není to nic nového, odborná literatura o tom referovala už mnohokrát. Došlo by k technické operaci, kdy se přes víkend zavřou banky a změní se měna. Většina firem, které s Řeckem obchodují, je na to už dávno připravena. Nejbohatší řecká vrstva své peníze také už uklidila, a tak by nejvíce ztratili příslušníci středních a nižších vrstev.
Poteče v Řecku krev?
To je bohužel pravděpodobné. Ostatně první mrtví už byli zaznamenáni. Otázkou je pouze to, jak velké nepokoje by nastaly. V extrémním případě si umím představit, že by moc v zemi musela dočasně převzít armáda, výsledkem by byla plukovnická vláda. Nebylo by to v Řecku poprvé. Armáda může tvrdý režim jednoduše zdůvodnit tím, že se země ocitla na pokraji občanské války.
V dnešní Evropě je řada představitelů, kteří navrhují rychlou federalizaci Evropské unie. Jejich kritici tvrdí, že se jen pokoušejí využít eurokrize, aby pod záminkou nutnosti prohloubili současnou Evropskou unii. Jak to je?
Je evidentní, že se Brusel snaží posílit svou pozici. Předseda Evropské rady Van Rompuy, předseda Evropské komise Barroso i eurokomisaři se pokoušejí získat více pravomocí. Samozřejmě jim však neuniklo, že jde jen a jen o peníze, a oni tudíž nejsou těmi, kdo skutečně rozhodne. Jádrem problému je otázka, kdy a jak se sanují části evropského finančního průmyslu a rozpočty zadlužených zemí.
Stran plánů na hlubší integraci chci poznamenat, že vždy existuje cesta zpět. Evropští politici nám už mnohokrát ukázali, že smlouvy a dohody se dají porušovat, pokud k tomu mají velcí hráči dostatečnou motivaci.
Posledních několik let udávalo Evropě směr německo-francouzské duo Merkelová a Sarkozy, nyní však jako nepsanou vůdkyni Unie vidíme jen německou kancléřku. Čím to je? Je nový francouzský prezident François Hollande tak slabý?
Hollande je slabší než Merkelová, protože teď rozhodují peníze, nikoli politické ohledy. Tradičně existují dvě koncepce, jak vést Evropu – francouzská a německá. Nyní už nelze přehlédnout to, co platilo i dříve, nebylo to však tak zřejmé jako dnes - Francouzi a Němci nemají stejnou představu o formě evropské integrace. Němci měli a mají silný zájem o ekonomický vliv na Evropu, při svém hospodářském významu ostatně ani nemohou jinak. Francie naopak měla a má silný zájem Evropu ovládat politicky, a tím i oslabovat německou hospodářskou dominanci.
Paříž dlouho umně využívala německou historickou vinu a kreslila politickou mapu uspořádání evropské integrace. Jenže nejpozději od roku 2009 je v popředí ekonomická otázka, v níž Francie zkrátka tahounem není. Francie už nemůže Berlín tak účinně vydírat za jeho provinění za druhé světové války a vynucovat si tak ústupky, po evropsku řečeno "doklady solidarity".
Nyní už skutečně nejde o gesta, jakým bylo podávání rukou Mitteranda s Kohlem na hřbitově válečných obětí. V současné době se už natvrdo jedná o to, co je Francie ochotna nabídnout za sanaci svých a jihoevropských bank. Otázka dne se tak zjednodušila na to, zda je Francie schopná vzdát se podstatných částí své suverenity výměnou za německé peníze. Němci za pomoc požadují prohloubení politické integrace, tedy posun k federalizaci Evropy. To však žádný francouzský prezident nemůže přijmout. Neviditelnost Françoise Hollanda tedy čtu jako nervozitu a vyčkávání.
Hovoříme tedy o principu "německé peníze za kousky národní suverenity nejen Francie, ale zejména jižních států". Někteří přirovnávají Angelu Merkelovou k Hitlerovi, jelikož se prý také snaží vládnout Evropě. Jak s tímto označením německá kancléřka dokáže pracovat?
Angela Merkelová tuto politiku vytvořila svým váháním. V její osobě není kancléřská pozice v těžké době optimálně obsazena. To je nejlépe vidět na tom, když srovnáme její cíle v různých oblastech (daňová reforma, energetika, klima nebo euro), a to, čeho skutečně dosáhla. O úspěších nemůžeme mluvit v žádné oblasti.
Merkelová se umí výtečně udržet u moci, má politický šachový talent, ovšem není vůdkyní pro národ a kontinent ve špatných časech. Chybí jí k tomu zejména ekonomická kompetence a odvaha k rozhodným a nepohodlným krokům. A tak jejími ústy příliš často hovoří bankéři a velké právní kanceláře. Obrazně řečeno je politika v eurokrizi "předformulována" u Goldman Sachs. Proto se v první řadě snaží chránit evropský finanční průmysl, důsledkem čehož je to, že se ze severu na jih Evropy transferují peníze ku prospěchu finančních aktérů.
Pokračování článku najdete na serveru Finmag.cz
Zdroj: Finmag.cz
