Korupce a daňové úniky ekonomice škodí mnohem méně, než si myslíme
Podrobnější rozbor ukazuje, že nepoctivost při zadávání státních zakázek neškodí bohatství národů až tolik, někdy dokonce naopak. Totéž platí o některých daňových únicích. Jsou ovšem situace, kdy taková nepoctivost může být zničující. Místo davové hysterie bychom měli analyzovat, rozlišovat a hledat uspořádání, v němž by poctivé jednání napomáhalo všeobecnému prospěchu a v němž by se vyplácelo.
Zkuste si na chvíli představit, že někdo z vašich blízkých byl zařazen do transportu do tábora smrti, vy jste někde poblíž a máte v tašce rodinné šperky. Doufali byste v takové situaci, že strážný bude poctivý a neúplatný? Já bych se spíše modlil za to, aby byl co nejlépe zkorumpovatelný.
Máte pravdu, naprosto extrémní příklad. Tak vezměme něco, co by se mohlo stát třeba i letos v České republice. Představte si venkovský podnik. Zaměstnává sto lidí v okresu, kde o práci jinak nezavadíte. Přijíždí inspekce, aby zkontrolovala, zda podnik dodržuje nový předpis. Jenže strojní zařízení má svá léta, je sice plně funkční, bez závad a nehod, přesto nevyhovuje nejčerstvější normě. Několikamilionová pokuta by ovšem znamenala ukončení činnosti. Nakonec to spraví úplatek. Podnik přežije, lidem zůstane práce a jejich rodiny se nerozpadnou. Několik mužů se nestane alkoholiky na státní útraty, možná nedojde i na horší, okamžité tragédie. O rodinách těch mužů a širších důsledcích nemluvě. Jednal továrník amorálně, když v tomto případě uplácel? Možná ano. Bylo jeho jednání škodlivé? Rozhodně ne!
Podíl korupce na polidštění reálného socialismu
Pro oba naše příklady platí, že existuje lepší cesta. Člověk by neměl řešit úplatkem svůj vlastní problém, ale usilovat o celkovou změnu poměrů. O pád režimu, který provozuje tábory smrti, nebo o zrušení špatné direktivy. Jenže to je cesta v jednom případě extrémně riskantní, v obou případech s velice nízkou šancí na úspěch. A vždy příliš pomalá, než aby mohla přinést záchranu v konkrétním případě.
Tím nechci tvrdit, že korupce není špatná. Jen upozorňuji, že záležitost je složitější, než vypadá na první pohled, a pokud z korupce děláme hlavní a téměř jediný problém naší přeregulované země, klameme sami sebe a zastíráme problémy hlubší a významnější. A pokud tvrdíme, že korupce a daňové úniky vždy snižují bohatství národů, nejspíš se mýlíme. Doporučuji pozornosti čtenářů studii, jejíž český překlad před časem vydal Občanský institut a která ukazuje, že právě korupce a daňové úniky byly klíčovým faktorem, který způsobil obrovské zvýšení životní úrovně v Itálii mezi roky 1950 a 2000.
Na podobný jev jsme ostatně narazili při porovnávání současného režimu a marxistického socialismu. Hybnou silou, která převedla Československo od fanatického teroru Gottwaldova období k relativně snesitelnému jakešovskému režimu, nebylo disidentství, nýbrž korupce. Víte, jaký je rozdíl mezi komunistou a krtkem? Krtek hrabe od sebe, zatímco komunista pod sebe. V 80. letech jsme se tomu vtípku smáli s určitou hořkostí, ale nikdo z nás by tehdy nechtěl návrat neúplatných "rudých komisařů" z roku 1949.
Nedokážeme vést pevnou hranici, kdy nepoctivost a daňové úniky škodí, ale můžeme najít řadu ukázkových příkladů, které nám usnadní orientaci.
Nepoctivost, džungle a orientální despocie
Vzájemné okrádání lidí a podniků mezi sebou je pro ekonomiku zničující. Jestliže se člověk nemůže alespoň do určité míry spolehnout na to, že jeho partneři, zaměstnanci a zaměstnavatelé budou poctiví, musí se zajistit jinak a rostou náklady na právníky, mříže, ostrahu, bezpečnostní kamery a další položky. Často rostou do té míry, že některé podniky si je prostě nemohou dovolit a musí ukončit činnost nebo ani nevzniknou. Ve světě najdeme regiony, kde platí, že cokoliv kdo vyrobí nebo vypěstuje, bude mu to okamžitě ukradeno. Často to jsou oblasti, které trpí hladomorem.
V jednání mezi soukromými subjekty je tedy nepoctivost destruktivní vždycky nebo téměř vždycky. Ale jak je to státní správou? Jsou civilizace, kde je obvyklé, že žádný běžný administrativní úkon nebude proveden bez úplatku. Někde se s tím naučili zacházet tak, že se vlastně jedná jen o neformální náhradu kolku, nicméně vedlejším efektem je vznik něčeho na způsob cechovního systému. Pokud nevíte, komu a jak předat správně bakšiš (což ví jen omezená skupina zavedených podnikatelů), nemůžete vstoupit na trh.
Jinde však toto spojení běžného papírování s povinným úplatkem působí škody ještě daleko horší. Spousta zajímavých projektů, které by jinak pomáhaly a vytvářely pracovní místa, se nerozběhne, protože když náklady zvýšíte o úplatky, podnik se nevyplatí (nezapomínejme, že do kalkulace musíme zahrnout i riziko, s nímž jsou úplatky vždy spojeny).
Jiným zničujícím případem jsou situace, kdy státní úředník rozhoduje spor dvou soukromých subjektů a nechá se od jednoho z nich podplatit. To vytváří pro všechny zúčastněné situaci obrovské nejistoty. Proč bych měl investovat peníze a úsilí do vybudování firmy, když můj konkurent může podplatit regulátora a nechat můj podnik zavřít? Kdo by stavěl dům s rizikem, že ho bohatší soused nechá zbourat kvůli lepšímu výhledu? I tady platí, že úplatnost státní správy vede k úpadku.
Efektivnější státní správa, lepší život občanů?
Ale dokážeme najít i opačné případy. Podnikatel chce rozběhnout novou firmu, celé okolí jeho záměr podporuje, ale nedokáže vyhovět strašlivě složitým a nesmyslným předpisům. Pokud se podaří situaci vyřešit rozumným úplatkem, je k dobru všech zúčastněných (vyjma úředníka, který zatížil své svědomí). To, ostatně, běžně funguje i ve vztahu k některým neziskovým organizacím. Pokud si koupíte správnou ekologickou studii nebo jste sponzorem správného občanského sdružení, překážky pro váš záměr prostě zmizí.
Teď něco k tolik diskutovaným státním zakázkám. Představme si čistě teoreticky situaci, že veškerá navrhovaná opatření by zabrala a úředníci podílející se na státních nákupech by byli nejen neúplatní, ale stali by se také skvělými nákupčími (mnoho zpackaných projektů je totiž spíš otázkou neschopnosti než nepoctivosti). A představme si, že by se tak opravdu podařilo ušetřit kolem 200 miliard ročně. Žilo by se nám lépe? Přijde na to.
Jsou lidé, kteří věří, že když se člověk stane úředníkem, stane se zároveň andělskou bytostí, přestává sledovat své vlastní zájmy i zájmy své rodiny a jde mu pouze o veřejné blaho. Pokud tito lidé mají pravdu, pak by se nejspíš za těch ušetřených 200 miliard snížil státní dluh, klesly by daně a podnikatelé by dostávali lepší služby (stát by dokázal bez problémů poznat, co přesně potřebují).
Aktuality
