Robert Mundell: Američané nemají euro rádi; ohrožuje dolar

V Česku stále probíhá debata o tom, zda a zejména kdy přijmout euro. Jaký je váš názor jakožto duchovního otce měny?

Pro Českou republiku je jistě přijetí eura příhodné. Neměla by otálet. Teď se sice mohou kvůli situaci v Řecku vyrojit určité pochyby, ale myslím, že se ukáže, že ty problémy jsou fiskálním problémem Řecka, nikoliv problémem eura. Bankrot Kalifornie by také nebyl problémem dolaru. Byl by to fiskální problém jednoho ze států USA, nikoli měnový.

A kdy má tedy ČR přijmout euro? Hovoří se třeba o roce 2020.

Tak dlouho bych nečekal. Spíše bych uvažoval o létech 2012 či 2013. Pro Českou republiku totiž neplynou žádné výhody z oddalování přijetí euroměny za horizont těchto let.

A co možnost urychlit oživení české ekonomiky devalvací koruny, jako tomu bylo počátkem devadesátých let ve Švédsku. Pak by mohla být vlastní měna výhodná ještě za oním horizontem, předpokládáme-li, že se recese protáhne.

Z devalvace zas taková výhoda neplyne. Česká republika má však výhodu v tom, že se může dívat za hranice, na Slovensko, a hodnotit, jak přijetí eura dopadlo tam. Co se týče příjmu na obyvatele, je na tom Česká republika poněkud lépe než Slovensko, a tudíž jo do určité míry nečekané, že euro nepřijala dříve.

Vraťme se k problému Řecka. V té souvislosti se mluví o zřízení Evropského měnového fondu. Podle vás to však není dobrý nápad.

Že to není dobrý nápad, to je možná příliš příkře vyřčeno. A znova: Řecko není měnový problém, nýbrž fiskální. Kdyby nyní opustilo eurozónu, jeho fiskální neduhy to přece nevyřeší. Dluhy Řecka jsou nyní denominovány v euru, což moc nejde změnit. Samozřejmě, pokud by mělo dluhy v drachmách, mohlo by devalvovat měnu a dostat se z dluhů inflačně. Ale Řecko by to vrátilo nějakých deset let nazpět - než by se podařilo ekonomiku opět stabilizovat. Enormní inflace je pro ekonomiku značným šokem - vyžádá si skutečně nějakých deset let, než se stav napraví, jak ukazují zkušeností z mnoha východoevropských či postsovětských ekonomik z doby transformace. Nejlepší, co Řekové podle mě mohou udělat, je snížit reálnou úroveň mezd. To je ovšem na úkor životní úrovně pracovníků.

Co si myslíte o myšlence Martina Feldsteina (někdejší šéf ekonomických poradců prezidenta Reagana), že země, jež se ocitnou v problémech jako Řecko, mohou eurozónu opustit dočasně, devalvovat měnu, a pak se zase vrátit?

Myslím, že je to politický i ekonomický nesmysl. Je velmi nepravděpodobné, že by ostatní země chtěly, aby se Řecko či jiná země do měnové unie zase vrátily. K ničemu dobrému by to tak jako tak nevedlo. I když Řecko opustí eurozónu, dluh ve výši nějakých 110 procent HDP bude stále existovat, pokud se tedy neodhodlají k devalvaci spjaté s výraznou inflací. Mohou též teoreticky provést nějaký trik, například zřídit "nové drachmy", převést ty dluhy do této nové měny a devalvovat ji. Ale z právního hlediska příliš nevidím způsob, jak to provést. Byla by to svého druhu defraudace. Úrokové sazby by přitom rovněž vylétly strmě vzhůru. Lidé jako Feldstein a mnozí další američtí ekonomové, včetně laureátů Nobelovy ceny, prostě projekt eurozóny stále jen kritizují.

Proč?

Nemají euro rádi. Nepřejí si, aby euro bylo zdatným rivalem dolaru. Je to o prosazování vlastních zájmů: nehledí na to, co je dobré pro svět, nýbrž na to, co je dobré pro ně samé.

Co myslíte? Zadlužení?

Vláda utrácí, nač dlouhodobě nemá. Mají tudíž také fiskální problém. Nejsou sami. Němci, těm se sice daří v tomto ohledu lépe než jiným, ale také ten problém mají. Nejde totiž jenom o výši dluhu ve vztahu k HDP, ale i o závazky spojené se sociálními a zdravotními programy, s penzemi. Rozpočty bobtnají po celém světě. A v Japonsku je to ještě horší. Tam je podíl dluhu k HDP 180 procent. Jakmile tam zvýší úrokové sazby, nastanou velké potíže: kolaps dluhopisového trhu, růst úrokových sazeb a fiskální problém, který bude v případě Japonska zdrcující.

Robert Mundell (77)

Proslulý kanadský ekonom, laureát Nobelovy ceny, jehož teorie byly klíčové při vzniku Evropské měnové unie, pročež je mu přezdíváno "Otec eura". Mundell, profesor Kolumbijské univerzity, získal Nobelovu cenu v roce 1999, a to za analýzu peněžní a fiskální politiky při různých režimech směnného kursu a za analýzu optimálních měnových zón. Právě jeho teorie optimálních měnových zón se stala základní teoretickou oporou při vzniku eurozóny. Mundell upozorňuje na nestabilitu režimu volných směnných kursů. Fixní směnné kursy podle něj nejenže krotí inflaci, ale vedou státy také k disciplíně ve fiskální oblasti, jež dnes mnohdy chybí. Mundellovi samotnému však zjevně nechybí smysl pro humor. Bývá třeba hostem pořadu CBS Late Show with David Letterman. V jednom z dílů vtipně referoval, jak jeho život změnila Nobelova cena, v jiném předčítal náhodné úryvky z memoárů Paris Hiltonové.

Známý je rovněž Feldsteinův výrok - možná trochu překroucený -, že euro nakonec Evropu dovede k válce.

Ano, že jednotná měna může způsobit občanskou válku. Pan Feldstein je jistě velmi chytrý, avšak není expertem na mezinárodní ekonomii. Vše, co kdy řekl na téma směnných kurzů, je úplně mimo. A i politicky, neumím si prostě představit, že by země, jež jsou členy NATO, začaly navzájem válčit.

Z tíživé situace Řecka částečně viníte i spekulanty. Ale není to protitržní argument? Nezaplňují jen spekulanti mezery na trhu, nevyužité příležitosti?

Příliš se mi nelíbí to, jak média o mých výrocích referovala. Nechtěl jsem spekulanty vinit z problému. Za problém si může Řecko. Řecká vláda, možná i řečtí občané. Kvůli nereálným očekáváním. Velmi usilovali o to, aby se do eurozóny dostali. Šli do sebe a udělali pro to opravdu hodně. Kritéria zcela nesplnili, ale to Itálie a některé jiné země, které euro přijali, také ne - třeba Španělsko či Portugalsko. Ale poté, kdy Řekové do eurozóny vstoupili, neučinili kroky k odstranění hospodářských defektů.

Kterých defektů konkrétně?

Když vstoupili, měli podíl dluhu na HDP ve výši 110 procent. Maastrichtská kritéria přitom předepisují 60 procent. Řekové přesto ve výdajích nijak nepolevili, naopak. Používali zdroje z kohezních fondů Evropské unie. K tomu byli oprávněni, jenže místo toho, aby jejich prostřednictvím zvýšili produktivitu ekonomiky a vylepšili infrastrukturu, šly ty peníze spíše na sociální výdaje. V době vstupu do eurozóny byl příjem na hlavu v řecké ekonomice třetinový či dokonce čtvrtinový v porovnání s Německem a bohatšími zeměmi EU. Ale Řecko přesto přijalo velmi štědrý penzijní systém srovnatelný právě s bohatými zeměmi EU.

Uplácelo voliče...

Samozřejmě, pro penzisty je to dobré, ale jen pokud si to země může dovolit. A Řecko si prostě nemohlo dovolit tak velký transfer prostředků z produktivního sektoru na čistou spotřebu. Nelze takto zvyšovat výdaje, které nepřispívají k růstu produktivity a jen navyšují spotřebu. Řekové se však spolehli na to, že zatímco s drachmou se takto zadlužit nelze, s eurem ano. Mínili, že Evropská unie nikdy nedopustí, aby některá z členských zemí zbankrotovala.

Někteří upozorňují, že problém zadlužení není tak nebezpečný v rámci takzvaných PIIGS (Portugalsko, Itálie, Irsko, Řecko a Španělsko), nýbrž STUPID (Španělsko, Turecko, Velká Británie, Portugalsko, Itálie a Dubaj). Británie a další se prý ukrývají za mediálním popraskem kolem Řecka.

Vskutku, Británie je také ve značných problémech. Byl jsem v roce 1999 pro to, aby Britové vstoupili do eurozóny. Kritéria s přehledem splňovali, dokonce nejlépe z velkých zemí EU. Měli nejnižší veřejný dluh k HDP. Vstup Británie by velmi pomohl i samotnému euru. I nyní by na tom euro i Británie byly lépe, kdyby království do měnové unie již dávno vstoupilo. Pak by Británie ani netrpěla tou nynější extrémní nestabilitou. Její nynější potíže jsou v jistých ohledech podobné těm řeckým. Mluví se však hlavně o dluhu v USA.

Tam v důsledku krize narůstají veřejné dluhy do výšin, kde nikdy předtím nebyly. Jen v únoru měly USA deficit 220 miliard dolarů. Vynásobte to dvanácti a dostanete 2,4 bilionu dolarů. Za jediný rok! To není udržitelné. Takže i celé Spojené státy mají fiskální problém.

Finanční krize tam vznikla. Říkáte, že za ni může přílišné posílení dolaru a chyby americké centrální banky (Fed).

Ano, finanční systém byl sanován enormním množstvím peněz - v reakci na onu krizi druhořadých hypoték, která propukla v roce 2007. V půli roku 2008 se začaly množit obavy, že až se peněžní multiplikátor vrátí z čtyř na osm, až banky začnou opět hojně půjčovat, výrazně vzroste inflace. Myslím, že Fed naslouchal tomuto argumentu příliš mnoho. Nechal tudíž posílit dolar. Od června do listopadu 2008 dolar vylétl o třicet procent. Nikdy předtím se nestalo, aby dolar za tak krátkou dobu zhodnotil tak výrazně vůči druhé nejvýznamnější měně na světě. Cena zlata přitom klesala, spadla o třicet procent, a stejně se propadaly ceny surovin i ropy - úplně šíleně. Míra inflace v USA klesla z červnových 5,5 procenta na listopadovou nulu. Právě mohutné zpevnění dolaru znásobilo problémy investiční banky Lehman Brothers - to vyvolalo opravdovou krizi. Pád Lehmanů, to byl šok, po němž vyschly úvěrové toky na celém světě.

Takže za pád Lehmanů může příliš silný dolar?

Pochopitelně, banka byla oslabená, ale nebýt zhodnocení dolaru, dopadlo by to jinak. Takové zhodnocení měny je pro každou ekonomiku obrovským šokem. Dalším omylem Fedu - a rovněž ministerstva financí USA - bylo, že nedošlo ani k sanaci Lehmanů. Banka prostě byla příliš velká na to, aby mohla padnout. Pravda, bylo by nákladné ji sanovat, to ano, ale ještě nákladnější, jak se ukázalo, byly vládní výdaje spjaté s následnými komplikacemi a hospodářskou recesí. Kvůli zpevnění dolaru, kvůli chybě Fedu, se však v problémech ocitla nejen Lehman Brothers, ale i další tradiční společnosti v USA - General Motors či General Electric.

Další rozhovory Lukáše Kovandy se špičkovými světovými ekonomy a investory (nejen o finanční krizi) naleznete v jeho nové knize Příběh dokonalé bouře.