Nejhloupější firma u nás? Stát!
Víte, jak se v loňském roce poznaly chytré firmy od těch hloupých? Ty hloupé – nebo ustrašené – vyhazovaly své zaměstnance ve velkém. Dobré, špatné, kvalifikované, nekvalifikované, všechno jedno. Padni komu padni. Dopady krize se zdály být katastrofální, světlo na konci tunelu bylo nedohlednu. A tak se prostě vyhazovalo.
Chytré firmy to, na rozdíl od těch hloupých, dělaly, až pokud se dostaly opravdu do úzkých, v případě, kdy už nebylo vyhnutí a nebylo možné sáhnout do rezerv.
Ty nejodvážnější se však vydaly ještě jinou cestou: nezapomněly na situaci, která byla na trhu práce někdy v létě roku 2008, kdy najednou českým firmám scházeli lidé téměř na všech pozicích, od dělníků na linkách, zedníků, číšníků až po vysoce postavené manažery. Tyto firmy krizi vnímali jako unikátní šanci, jak se levně dostat ke kvalitní a kvalifikované pracovní síle – nabíraly, rozšiřovaly se a věřily, že se situace brzy obrátí. Stalo se! Česko opět roste slušným tempem, a pokud růst neudusí vládní restrikce, je možné očekávat, když ne hned zlaté časy, tak alespoň hezké ekonomické babí léto.
Úředníci - viníci zla
To český stát je za českou ekonomikou fázově opožděn. Bohužel. V krizovém roce 2009 se choval, jako by krize vůbec nebyla. Česko se sice nepřidalo do reje rozhazovačných státních pobídek (díky nimž však přežily české automobilky a čeští subdodavatelé), ale opasky se neutahovaly. Teď už utahovat do jisté míry musí, i když je samozřejmě diskutabilní, jak rychle a jak moc. A "pochopila" to i veřejnost vyděšená vizí "řecké cesty k bankrotu" (která však byla přinejmenším v krátkodobém horizontu zavádějící). Nelze se proto příliš divit, že "šetřivé strany" získaly v parlamentních volbách výraznou většinu mandátů, a tím i demokratickou legitimitu k úsporám.
Při tom všem spoření se však chovají přesně jako ony hloupé firmy v době světové hospodářské krize. Když odhlédneme od toho, že stát zvyšuje daňové zatížení a bere peníze střední třídě, té části společnosti, která svými daněmi drží stát dvacet let nad vodou, pak je tu ještě další velmi výrazný problém. A to chování státu k jeho zaměstnancům, státním zaměstnancům, někdy zkratkovitě nazývaným úředníky. Doslova čistky, které průřezově vláda nařídila na ministerstvech a ve všech státních úřadech, ještě doplněné nechutnou rétorikou, označující státní úředníky div ne za příčinu finančních potíží státu, to je zcela krátkozraký postup.
I pro státní správu, stejně jako pro každý podnik, platí, že jeho nejvyšší hodnotou jsou kvalitní zaměstnanci. Možná už na to pánové z vlády zapomněli, ale ještě před několika lety stát plakal, že se do jeho služeb nikdo kvalitní nehlásí.
Když byly konečně vytvořeny podmínky k tomu, aby stát mohl zaměstnat i kvalitní lidi – platy ve státní správě se po dvaceti letech dostaly lehce nad úroveň soukromého sektoru, přichází zničehonic obrat o sto osmdesát stupňů. Tabulky, v nichž se platy státních zaměstnanců dostaly nad platy v soukromém sektoru, se vydávají téměř za důkaz zločinu, zločinu, že se stát stal (respektive rok dva byl) slušným zaměstnavatelem. A že je to nutné změnit.
