ČR a Polsko: Stíny sametové krize

Mnohem obtížnější bylo právě v Polsku přijmout sametovou etiketu, kterou list legendárního disidenta Adama Michnika své vlasti udělil. Každý desátý pracovně způsobilý tam byl bez práce, tři čtvrtiny zaměstnaných "šťastlivců" pobíraly průměrnou (nebo nižší) mzdu a 44 procent lidí žilo pod hranicí chudoby. Více než čtvrtina Poláků (27 procent) měla smlouvy na dobu určitou – evropský rekord! A jedna z mála radostí - deficit -, v roce 2007 ještě dvouprocentní, se letos takřka zčtyřnásobil na 7,1 procenta. Tohle známe: Nejde o výši, nýbrž o tempo zadlužování...

Teorie relativity

Ale všechno je relativní, dokonce i ta globální krize v konkrétním místě a čase. Zcela jinak je vnímaná v horních nebo dolních stupních sociální pyramidy, jinak "řádí" i v závislosti na zemi a regionu. Roli hraje i náhoda, zda se nějaké lidské společenství vyhne mozolnaté pěsti "neviditelné ruky trhu", nebo zda si na ni naběhne. Česká republika prostě měla ve svých bankách jen osm procent toxických aktiv, všech těch futuristických "finančních produktů" ze zahraničí, když se hory "sekuritizačních balíčků" sesypaly a nespočetné do bublin nafouklé finanční deriváty, o nichž ani známý spekulant George Soros, jak sám řekl, "v životě neslyšel", popraskaly.

V čem spočívalo naše štěstí, je patrné z toho, že kontaminace Polska špatnými úvěry ze zahraničí dosáhla až 30 procent – a i to bylo ještě únosné! Slovensko dopadlo mnohem hůř, i když také nebylo příliš "otráveno". Jako člen eurozóny však nemělo možnost čelit poklesu exportu, hnacího motoru vlastní (stejně jako české) ekonomiky, a tedy ani obrovskému růstu nezaměstnanosti (15 procent). Devalvace měny je účinná krabička poslední záchrany, kterou však s eurem nelze v jednotlivých "provinciích" použít. Naproti tomu plovoucí kurz zlotého pomáhal včasným "potápěním" udržovat polskou ekonomiku nejen nad vodou, ale dokonce v růstu (plus 1,7 procenta).

Smrštění západoevropské poptávky v důsledku recese ovšem postihlo všechny ekonomiky středovýchodní Evropy, jejichž vývozy tvořily 60 až 80 procent HDP, včetně Česka. Ale pokles České republiky byl loni opravdu v zásadě sametový (minus 4,1 procenta), a dokonce ještě lepší — byť o pouhou desetinu procenta – než průměrný propad Evropské unie (minus 4,2 procenta). I zde platí teorie relativity: Štěstí mírného poklesu bylo zkaleno faktem, že tři roky před krizí rostlo naše HDP v průměru o 5,5 procenta. A Polsko bylo ještě v roce 2007 středoevropským tygrem s bezmála čínskou (téměř sedmiprocentní) růstovou dynamikou. Pro míru strastí je nejdůležitější, odkud se padá.

Světlo v temnotách

Praha i Varšava si však mohly – a vlastně musely – nárokovat sametového bobříka zejména proto, že v regionu se "hned vedle" odehrávalo mnohem svízelnější drama, a to v pobaltských republikách a v Maďarsku. Od rozpadu Sovětského svazu a krvavých občanských válek v Jugoslávii víme, že si globální investoři – řečeno s nadsázkou – čas od času pletou Česko s Čečenskem a Brňáky s Bosňáky. A že do oblastí konfliktů a jiných nejasných potíží se zahraniční investice nehrnou.

Není tedy divu, že se Česko a Polsko snažily v pravou chvíli – v zatím nejkrušnějším krizovém roce 2009 – distancovat od katastrof ve svém okolí. Obě vlády vydaly společné prohlášení, že jejich země – a rovněž Slovensko, Rumunsko a Bulharsko – nejsou žádné rizikové subjekty, žádní nesolventní hypotékáři subprime z Kalifornie či Floridy, ale jediná světla v temnotách.

Zapůsobit na tržní hráče se zdálo klíčové. Vždyť dodnes stále mnoho lidí věří, že krize byla dílem labilní psychiky akcionářů, mravního profilu finančníků a tupých zásahů státní byrokracie. A v žádném případě ne tím, čím doopravdy byla a je, tedy vyvrcholením systematické liberalizace a deregulace světové ekonomiky v posledních 30 letech a normálního vývoje takto nastaveného trhu.

Světlo česko-polského majáku vrhalo od počátku jeden stín. Titíž politikové a experti, kteří se od "průšvihových" států veřejně odtahovali, předtím naopak – po vzoru západních expertů – pokládali tytéž bankrotující země za "dobré žáky" nejlepších ekonomických teorií a "šampiony" skvěle zvládnuté tržní praxe. Ještě Vladimír Špidla byl v předvolební kampani 2002 zprava poučován, aby se podíval do – nyní nevýslovně zoufalého – Maďarska, jak tam ta ekonomika pěkně šlape.

Pokračování článku najdete na serveru Profit.cz