Vydělali jste a něco našetřili? Tak my vám to zdaníme!

Stát prezentující se jako demokracie západního stylu má však na výběr podstatně méně možností, jak (nejen) občanovi na peníze sáhnout. Vyvlastnění ve veřejném zájmu je obecně známým nástrojem, jak toho dosáhnout v individuálních případech. Co když ale chce stát brát ve velkém?

Běžně tak činí ukládáním nejrůznějších daní, poplatků a odvodů. Je to jeho právo, projev suverenity a zdroj prostředků pro jeho fungování. Každý odpovědný občan navíc chápe, že stát je potřebný a na svůj provoz někde peníze brát musí. Vzdělaný občan pak tuto intuitivní argumentaci ještě podpoří citací ze spisu "O společenské smlouvě" od Jeana-Jacquesa Rousseaua.

Průměrný výrobek za luxusní cenu

Jenže vztah občanů a státu má svá pravidla, která je potřeba dodržovat, aby byla zachována rovnováha. Když občan pravidla poruší a daň protiprávně krátí, je (měl by být) potrestán. Ani hrozící tresty však mnohé neodradí, a tak je občanů, kteří dohodu se státem porušují, mnoho. Možná také proto, že s obsahem dohody tak docela nesouhlasí a zdá se jim, že stát nabízí průměrný výrobek za cenu luxusního.

Horší je, když dohodu poruší stát. To by se dít nemělo. V demokratické zemi rozhodně ne. Jak ovšem vyplývá z úvodního výčtu vybraných událostí naší historie, majetek občanů v bezpečí není. A to nejen v dobách absolutních monarchií, kdy nejeden věřitel královského dvora zplakal nad výdělkem a kromě majetku přišel i o život, jen aby účty nemusely být srovnány řádně a včas. Česká republika dnes naštěstí není ani absolutistickým státem, ani není ve válečném, revolučním či poválečném stavu. Roli mimořádné situace ospravedlňující mimořádná opatření však, zdá se, převzala finanční krize. A to navzdory skutečnosti, že ani ta v České republice není. Vládní činitelé podporovaní sněmovní většinou se nejspíš inspirovali svými absolutistickými předchůdci a rozhodli se sáhnout na majetek občanů. Aby však bylo zachováno zdání legitimity a právního státu, zvolili namísto síly zákon.

Vše odstartovalo stavební spoření, tedy zatížení státních příspěvků 50% daní, stejně jako zdanění dosud osvobozených úrokových výnosů.

Jednou objevená metoda nepravé retroaktivity se podle všeho vládě zalíbila, a tak následovala korekce podpor fotovoltaických elektráren. Nakolik lze ještě hovořit o nepravé retroaktivitě v situaci, kdy s cílem investovat rozestavím elektrárnu, abych vzápětí zjistil, že návratnost takto vložených prostředků bude zásahem zákonodárce jiná, než jsem předpokládal, je diskutabilní.

Paralelu s válečným stavem pak už jen dokresluje skutečnost, že tyto zákony jsou přijímány ve stavu legislativní nouze. Tedy v jakémsi legislativním turbo režimu, vyhrazeném pro skutečně mimořádné situace ohrožující bezpečnost a stabilitu země.

Pokračování článku najdete na serveru Finmag.cz