Lobbistická bouře nad českou energetikou
Pokud bychom chtěli sílu energetické lobbistické vichřice posuzovat podle Beaufortovy stupnice, museli bychom sáhnout k některé z nejvyšších kategorií – nejspíše k orkánu. Silnější je v našich poměrech snad pouze lobby majitelů kasin a jiných druhů lidové zábavy; to je ovšem poněkud silnější káva.
Účinnost lobbingu je přímo úměrná rozsahu a hloubce změn státních dokumentů, učiněných nad rámec selského rozumu či vnějších, například evropských pravidel. Téměř čítankovým vzorem je vývoj státní energetické politiky, jejíž název v posledních letech zmutoval do podoby státní energetické koncepce.
Vzpomínka na dobu gründerskou
Na počátku 90. let stál před státními orgány úkol nahradit dlouhodobý plán rozvoje energetiky (určený tunami vytěženého uhlí, kapacitami jaderných elektráren, megawatty vyrobené elektřiny či kubíky plynu) něčím, co by lépe odpovídalo obnově normálního hospodářského systému. Proto byl hlavní důraz kladen na restrukturalizaci energetického průmyslu a pravidla pro jeho privatizaci. Jakkoli již tehdy vznikaly ojedinělé snahy dosáhnout určitých výhod – vzpomeňme privatizaci malých vodních elektráren či plníren lahví propan-butanu – celkový názor na další postup byl formulován státem bez přímého vlivu vnějších nátlakových skupin.
Tato gründerská doba však byla záhy vystřídána standardem "pádícího" kapitalismu, tedy formováním zájmových skupin, snažících se protlačit vlastní podnikatelské zájmy do vznikající energetické legislativy. Vzhledem k tomu, že v České republice nebyla známa, natož formulována pravidla pro aktivity lobby, vznikla poněkud (pro silnější povahy) úsměvná situace, kdy se působnost lobby projevovala napříč politickým spektrem, nedbajíc o stranické legitimace oslovených. Za této situace byly vládou i parlamentem formulovány první varianty "oficiálních" představ o naší energetické budoucnosti.
Setrvačná mantra
Asi nejsilnější "nátlaková" skupina se soustředila okolo akciové společnosti ČEZ. Napomohl tomu především fakt, že stát si ve společnosti zachoval majoritní podíl; jaká to příležitost vtáhnout politiky přímo do svých struktur tak, aby byli ochotni hájit firemní zájmy!
Zdar tohoto počinu se projevil nejen při prosazování "jaderné" politiky, ale například také v podpoře teplárenství. Neměli bychom zapomínat, že původně bylo teplárenství součástí "velkého" ČEZu. Setrvačnost letitých vztahů je věru silnou motivací.
Jedná se totiž o boj s největším konkurentem – zemním plynem. Již před třiceti lety se PR tehdejšího ČEZu podařilo "vtlouci" do hlavy novinářům i laické veřejnosti mantru: "Uhlí v elektrárnách sice produkuje oxid siřičitý, co ničí ovzduší, ale zemní plyn zase produkuje stejně škodlivé NOx." Snadno zjistitelný fakt, že zemní plyn produkuje pouze "noxy", a to v porovnání se všemi ostatními palivy včetně uhlí naprosto nejméně, byl cudně zamlčen. Pokud tedy se vás někdo zeptá na škodlivé noxy zemního plynu, žeňte ho potěhem!
Před totální rekonstrukcí
Ale zpět k energetické koncepci. Nejprve si uvědomme, že se nejedná o právně závazný dokument. Je to toliko představa té které vlády, jak by se měla energetika vyvíjet s ohledem na státní zájmy, jako je spolehlivost dodávek energií spotřebitelům, bezpečnost, či třeba zaměstnanost. Pokud by se jednalo o féerii odbornicko-politických představ a přání, jakési paralely dětských dopisů Ježíškovi, mohlo by to být leckdy humorné čtení.
Problémem ovšem je, že tyto dokumenty bedlivě sledují banky a určují podle nich svoji úvěrovou politiku. Tady už smích přestává. Zcela však mrzne při pokusech – a to opakovaných – povýšit energetickou koncepci na úroveň zákona. V takovém případě by bylo nutné rozloučit se s liberálním podnikatelským prostředím a vrátit se na začátek, tedy před rok 1989.
Stran dlouhodobých energetických výhledů by meteorolog použil nejspíše výrazu "zamlženo, bio stupeň číslo 3+". Stojíme totiž na křižovatce. Uhelné elektrárny tiše dožívají a během patnácti let – pokud nebudou zcela přestavěny – skonají.
Ještě horší je situace v teplárenství, jehož rozsah je světovým unikátem. Podstatná část tepelných zdrojů bude za hranicí provozní způsobilosti již po deseti letech. Aby toho nebylo málo, jaderná elektrárna v Dukovanech padne před rokem 2030. K tomu je potřeba přičíst závazek současné vlády, že neprolomí těžební limity hnědého uhlí na severu Čech. Upřímně řečeno, takový slib je snadný, neboť během jejího čtyřletého mandátu se rypadla k vytýčené hranici pouze o něco přiblíží. Pak ať se stará vláda nová.
Pokud by tato vláda totiž opravdu chtěla ochránit obyvatele, jejichž domy jsou těžbou uhlí ohrožovány, musela by navrhnout odpis uhelných zásob, jako se tomu dříve stalo na Sokolovsku z důvodu ochrany vřídelních pramenů či v Chabařovicích, kde byl odpor obyvatel dostatečně účinný. Inu, uvidíme.
Faktem je, že česká energetika stojí před totální rekonstrukcí; navíc za podmínek, kdy se dostupnost tuzemského uhlí zdá být limitovaná a směrnice EU o ochraně ovzduší významně zvýší náklady na jeho produkci, tedy i jeho cenu.
