Šest námitek proti jaderné energetice
Po několik uplynulých let se zdálo, že se nad evropskou jadernou energetikou klene zářivá duha všeobecného porozumění. Traktory na rakousko-českých hranicích neblokovaly silnice, toliko u našich německých sousedů se občas někdo přivazoval řetězem ke kolejnicím, po kterých měl projíždět vlak s recyklovaným jaderným palivem vyprodukovaným vlastními jadernými elektrárnami. Zda je to možno označovat za folklór, nedostatek jiných třeskutých témat pro bojechtivé odrůdy ekologů nebo licoměrnost, posuďte sami.
Fukušima - Hirošima a tak dál
Nebude jistě trvat dlouho, a město Fukušima začne být (jakkoli pramálo validně) spojováno se jménem jiného japonského města – Hirošimou; ono se to totiž přímo jazykově nabízí. Potíže japonské jaderné energetiky vzniklé jako následek strašlivé přírodní katastrofy svědčí o tom, že i stotisíckrát jištěná technologie může být zranitelná a může selhat.
Problém nevznikl tím, že by se jaderný reaktor vlivem seismických otřesů rozpadl či jinak destruoval, ale snížením funkčnosti chlazení reaktoru. Následuje růst vnitřní teploty, tavení uranu a – nedej bože – jaderná exploze. K tomu, aby k něčemu podobnému došlo, není potřeba právě zemětřesení; stačí pouze lajdácká či trochu hazardní obsluha. To je případ americké elektrárny Three Mile Island, ukrajinského Černobylu i naší první jaderné elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicích, kterou dnes připomíná pouze hrouda betonu, do které je zalit poškozený reaktor.
Zdá se tedy, že japonské jaderné neštěstí má mnohem širší, téměř globální dopad na vztah veřejnosti k tomuto typu energetických technologií. Jestliže naše Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, hovoří o "vztyčeném ukazováku", někteří němečtí politici již míří tímto ukazovákem přímo na jadernou energetiku tak, jako armádní náborové letáky Uncle Sama nebo bolševické Čeky; jen nápis je zřetelně jiný: "Raus!" Na zdánlivě poklidném rybníku evropské energetické politiky se tím silně zčeřily vlny a plavba se stala neklidnou. Je zřejmé, že doba míru, či spíše příměří, skončila. Znovu můžeme očekávat navršené kupy chlévské mrvy na hraničních přechodech do Rakouska, zvláště pak poté, co naše vláda potvrdí záměr dostavby jaderné elektrárny v Temelíně na původně projektovaný výkon 4000 MW. **I u nás se může přihodit, že dosud celkem tolerantní Češi a Moravané pod vlivem nějaké šikovnější a dobře koordinované kampaně změní dosavadní většinovou lhostejnost vůči jádru v neskrývaný odpor (přestože je nutno vidět, že argumentační výbava průměrného obyvatele tohoto státu při posuzování pro a proti u jaderné energetiky je zcela žalostná).
Sám nepatřím mezi obdivovatele "jaderných katedrál", jak kdysi kdesi nějaký mimořádný mamlas takovou elektrárnu označil.
Hlavních námitek mám šest:
Není uspokojivě vyřešeno, co s vyhořelým jaderným palivem. Řeči o tom, že to je jakési "palivo budoucnosti", se vedou již čtyřicet let, tedy dvakrát déle, než trvala naše první republika.
Termická účinnost jaderných elektráren, tedy faktické využití energie uranového paliva, je pod úrovní 2 procent, tedy 20krát nižší než u uhelné elektrárny, 35krát nižší než u elektrárny plynové a 6krát nižší než u uhlí ve staré parní lokomotivě. Energií uranu je tak zcela mimořádně plýtváno, čímž je pochopitelnější snaha zařadit jadernou elektrárnu mezi "primární zdroje" energie.
Není – a zřejmě nemůže být – uspokojivě vyřešeno, co s vysloužilým reaktorem. Jediné používané řešení je výroba obří betonové "pralinky", která místo rumu skrývá uvnitř po dlouhá staletí zářící ocel mrtvého reaktoru. Coby významný krajinotvorný prvek věru k nezaplacení. Jak asi budou v budoucnu vypadat zámky na Loiře v sousedství takových betonových bobků?
Z povahy věcí vyplývá, že vždy mají jistou tendenci k selhání vůči požadovanému standardu (viz Murphyho zákony například). Kde leží ona hranice, kdy se z běžné provozní poruchy vyvine havárie a z havárie katastrofa? To, co se mi na jaderných elektrárnách nelíbí, je fakt, že kolaps technologie je provázen nadregionálními důsledky. Vzpomeňme Černobylu a oblaku jaderného spadu nad celkem vzdáleným Švédskem.
Provoz jaderné elektrárny v našich podmínkách představuje stejnou úroveň importní závislosti jako dovoz jiných paliv a energií. Palivové tyče umí vyrábět jen pár firem ze zemí "jaderného klubu"; je tedy zcela lhostejné, zda a kolik uranu se u nás ještě těží.
Světový vývoj jaderných technologií je – díky omezenému počtu nových instalací – relativně pomalý, a to na rozdíl od jiných energetických technologií. Přímým důsledkem je tedy trvalejší trend poklesu ceny "běžných" elektrárenských technologií (a nemusí to být nutně jen fotovoltaické články), zatímco u technologií jaderných se podobný trend významněji neprojevuje. Je-li běžně využívané technologie možné označit za konfekci, každá jaderná elektrárna je unikátem, tedy šitá na míru. Domnívám se proto, že původní mantra ospravedlnitelnosti ekonomie jaderných elektráren - "vysoké investice, nízké provozní náklady" - nemusí v blízké budoucnosti až tak moc platit.
