Proč Německu nevoní evropské kvantitativní uvolňování?

Německý postoj je důležitý pro stanovování politiky ECB. Německo sice nemá formálně právo veta, ale jen jeden hlas, nicméně je podporováno severskými spojenci.

Kdyby chtěl Mario Draghi prosadit více kvantitativního uvolňování (QE) i přes německý odpor, byly by důsledky vážné. Jens Weidmann, šéf Bundesbank, by pravděpodobně rezignoval, stejně jako jeho předchůdce. Tato kauza by destabilizovala trhy a otřásla důvěrou ve stabilitu eura.

ECB potřebuje silné zapojení Německa ve finančních programech na podporu problémových zemí jihu unie. Participace Bundesbank v nich je pod drobnohledem německého ústavního soudu. Další rezignace prezidenta Bundesbank už by byla na hraně.

Největším rizikem pro Draghiho tkví v tom, že by Německo pod tlakem stále silnějších euroskeptických stran opustilo eurozónu. Skončil by pak s ECB jako loďka vypuštěná na moře bez jediného vesla a plachty. Proto Draghi musí směrem ke svému cíli postupovat pozvolna a šibalsky a doufat, že Německo "zaspí".

Monetární teorie a politická realita

QE ve velkém formátu aplikovaly Fed i Bank of England. Má se za to, že bylo celkem úspěšné. Zapůsobilo jako stimul ekonomického oživení, aniž by nastartovalo nežádoucí inflační očekávání. Proč je tedy Bundesbank proti jeho používání v eurozóně?

Odlišný názor Bundesbank vychází z kritiky samotné podstaty projektu evropské integrace. Bundesbank vadí riziko přehnaného utrácení, jež by bylo vládám umožněno financováním natištěnými penězi. Němci mají hyperinflaci stále v paměti, prošli si jí v roce 1923 a znovu na začátku druhé světové války.

V dalších zemích, kde bylo QE využito, tedy v USA, Spojeném království a Japonsku, takový problém nemají. Dluhy těchto zemí byly emitovány jejich vlastními vládami, ne jejich nezodpovědnými sousedy.

Němci se obávají, že by se v Evropě kvůli QE mohly podobně "utrhnout ze řetězu" vlády Itálie, Španělska, Portugalska, Řecka a Francie, a účty by pak byly vystaveny německým daňovým poplatníkům. Německá neochota vychází z absence fiskální a politické unie. Euro je v současnosti pouze polovičatý projekt.

Obavy z inflace

Rozpoutání inflace je podle některých ekonomů dříve nebo později nevyhnutelné, protože se ohromné množství peněz, které centrální banka natiskla, jednoho dne "aktivuje". Teorie nebyla nikdy prokázána. Odpůrci totiž tvrdí, že jak byly peníze jednou vytvořeny, mohou být také v budoucnu zlikvidovány. Dluhopisy nakoupené centrální bankou lze buď opět prodat, nebo je nechat maturovat (vláda pak pro refinancování dluhu emituje nové dluhopisy soukromému sektoru, čímž nahradí ty stávající).

Alternativou může být zmrazení depozit komerčních bank, aby nemohly využít přebytečnou hotovost na úvěrování. Technicky je problém v tom, že by centrální banky musely být schopny zachytit vznik inflačních tlaků včas a prosadit ve správný okamžik adekvátní politiku, aby se inflace v ekonomice nezačala šířit. Je to téměř neproveditelný úkol, nicméně takových má centrální banka celou řadu.

ECB není méně zdatná než Fed nebo Bank of England v identifikaci počínajících inflačních tlaků a stanovení efektivní reakce měnové politiky. Problém je politický, a sice zda centrální banka a vláda, která jí stojí za zády, budou ochotny ukončit nalévání peněz do ekonomiky z důvodu rizika inflace. Vláda bude mít odlišný zájem než centrální banka - proč zavírat kohouty, když je země předlužená a inflace by jí pomohla se dluhů elegantně zbavit?

I s tímto "rizikem podnikání" kalkulovaly při spuštění QE Fed a Bank of England. Jsou si ale tak jisté integritou svých institucí a postoji vlád, že ani tato obava nebyla překážkou pro nekonvenční akce. Demokraticky zvolení politici nakonec rozhodnou, zda je inflaci vhodné tolerovat (nebo ji dokonce ještě stimulovat) a snížit skrze to dluhové břemeno země.

Pozice Bundesbank je zcela odlišná. Představme si, že by povolila monetizaci dluhů na způsob USA nebo Spojeného království. Na začátku by nepozorovala výrazné důsledky, nicméně ve chvíli, kdy by QE začalo fungovat, by jeho dopady byly přínosné - poptávka by se zvedla a ekonomika začala procházet oživením, a to bez zvýšení inflace. Postupně by ale inflace začala růst, takže by přišel čas na stažení peněz. Členové rady ECB by se ale na věc dívali odlišně. Někteří by byli toho názoru, že nejlepší cestou z evropských problémů s předlužeností veřejných financí je právě vyšší inflace. Německo ale se zadlužením problém nemá, takže by sotva kývlo na inflační řešení krize eurozóny.

Pro německé politiky je inflace největší noční můrou. Po tom všem, čím si Německo prošlo, by mělo napomáhat přifukování destruktivní inflace, aby ulevilo od dluhů jižním ekonomikám eurozóny, které navíc jako členy měnové unie vůbec nechtělo?

Euro jako příčina problémů

Ještě před založením eura, když řídila kurz německé marky a de facto fungovala jako centrální banka pro většinu Evropy, byla Bundesbank mnohem flexibilnější, než by její rétorika naznačovala. Mluvila sice o monetární ortodoxii, její aktivity však byly čistým pragmatismem. S kredibilitou, jakou měla, se mohla v případě potřeby od ortodoxie odchýlit.

Představme si, že by euro nikdy nevzniklo. Těžko by Německo zasažené složitými podmínkami v eurozóně a hrozbou deflace zvolilo jako řešení problému QE jako v posledních letech Fed nebo Bank of England. Pokud by Bundesbank spustila kvantitativní uvolňování, vzhledem k její dominantní pozici mezi evropskými centrálními bankami by to vlastně znamenalo QE pro celou Evropu.

Euro, výmysl evropských elit a naděje pro evropskou prosperitu, nejdříve přispělo ke slabému výkonu evropské ekonomiky a nyní stojí v cestě efektivní akci na prevenci deflační katastrofy. Eurozóna zůstává nedokonalou unií různorodých suverénních států s odlišnými problémy a hodnotami. Lze jen doufat, že eurozóně pomůže celkové oživení světové ekonomiky, tedy že situaci zlepší natolik, že bude zažehnáno nebezpečí další finanční krize.

Zdroj: Telegraph