Důchodová reforma: Povinné penzijní fondy? Past!

Je mi líto, mám špatnou zprávu. Ideální řešení důchodů neexistuje. Není na to ostatně těžké přijít. Kdyby existovalo, celý svět projde důchodovou reformou ve stejném stylu. Jsou jen špatná a ještě horší řešení. Každé z nich má své klady a zápory, které jsou jinak veliké v rozdílných fázích hospodářského a demografického vývoje.

Ani důchodový systém není v čase stejně výhodný nebo nevýhodný. Některá tvrzení jsou však platná stále. Především to, že existují tři základní, vcelku jednoduchá a vzájemně kombinovatelná řešení důchodové reformy jen skrze parametry systému:

- můžeme snížit důchody;

- můžeme zvýšit věk odchodu do důchodu;

- můžeme zvýšit odvody do systému.

Člověk nemusí být génius, aby si všiml, že ani jedno z těchto řešení není populární ani optimální. Vedou buď k pomalejšímu růstu ekonomiky, protože příliš zdaňují práci, nebo ke zvyšování chudoby.

Zvýšování hranice odchodu do důchodu se nevyhneme. Důchodový věk se bude totiž zvyšovat dle novely zákona z roku 2008. Už teď je jasné, že muži i ženy – s maximálně jedním dítětem – budou odcházet do důchodu ve věku 65 let. Ale to je asi tak vše, co je zatím jasné.

Africký model funguje

Když se z nějakého důvodu rozhodneme, že ani jedna z těchto možností se nám nelíbí, můžeme se vrátit ke kořenům. Dlouhodobě skutečně prověřené řešení je jen jedno a bývá označováno jako takzvaný africký či rodinný model. To znamená, že rodiny mají hodně dětí, a ty se ve stáří starají o své rodiče. Triviálnější model již nemůže existovat. A pozor - tam, kde existuje, obvykle funguje!

Video autorky článku k chystané důchodové reformě:

Avšak tam, kde se státem podporují soukromé penzijní fondy a kult kariéry namísto mateřských školek, fungovat nemůže. Děti mají navíc pocit, že o rodiče je díky fondovému systému postaráno – tak co by se angažovaly? Dnešní evropsko-americká společnost kult kariéry zjevně uctívá, takže tudy cesta asi také nepovede.

Pak tu vedle funkčních a triviálních řešení máme i řešení sofistikovaná, i když ne nutně vždy funkční. Těmi jsou penzijní fondy, v nichž si domácnosti dlouhodobě spoří na důchod. Fondy se snaží dlouhodobě zhodnocovat na finančních trzích naspořené peníze. Zatímco průběžný systém je závislý hlavně na demografickém vývoji, fondový systém je ovlivňován hlavně vývojem na finančních trzích.

Raději spořit sami než ve fondech

Je tu však jedno velké ALE. Dejme tomu, že s určitou strategií a mírou rizika lze v daném období dosahovat na finančních trzích průměrného dlouhodobého zhodnocení například pět procent. Penzijní fondy tohoto zhodnocení dlouhodobě nikdy nedosáhnou – vždy budou mít výnos nižší. Jejich výnosy jsou totiž oproti "průměru" a srovnatelnému riziku sníženy regulací.

Administrativní náklady fondů včetně nákladů marketingových nejsou zrovna malé. Takže zhodnocení fondů pro střadatele je většinou podstatně nižší, než by stejní střadatelé dokázali získat individuálně za podstoupení srovnatelného rizika. V některých zemích se fondům dokonce dlouhodobě nedaří ani pokrýt inflaci a reálně dosahují ztráty!

Jak vidno, i fondy mají své mouchy. Proto obvykle fungují jen jako nadstavba průběžného systému. Systém tím rozkládá rizika a stojí na více pilířích. Nejčastější jsou ve světě pilíře dva až tři. Průběžný systém je pilířem prvním. Povinné spoření do fondů je pilířem druhým. A dobrovolné penzijní připojištění – ať už se státním příspěvkem, či bez něj – je pilířem třetím.

Fixlované výkazy a podvedení klienti

Potud vše dobré. Avšak dostáváme se ke kontroverzi největší. Má druhý – povinný – pilíř vůbec existovat? Podle mého názoru ne. Argumentů lze nalézt mnoho. Ale jen málokoho by bavilo číst je všechny. Takže jen ty nejkřiklavější: Při pohledu na finanční trhy v posledních letech vidíme jeden podvod za druhým. Finanční výkazy se občas fixlují – viz například Enron, statistiky na státní úrovni také – viz Řecko, obchoduje se s důvěrnými informacemi a investiční banky podvádějí své klienty. Není záruka, že penzijní fond nezkrachuje, nebude vykraden, neselže jeho protistrana, jež ho skrze deriváty jistí, a podobně.

Vedle rizika lidského selhání tu máme i riziko nepříznivého vývoje na finančních trzích. Příkladem investičních rizik fondů jsou řecké státní dluhopisy.

Zvýšení regulace k čistšímu trhu nepovede. Důkazem je zrod poslední krize. Regulace vede jen k větší sofistikovanosti trhů, což následně zase vede k novému obcházení regulace a ještě většímu znepřehlednění. Až kuriózní je regulace řecká. Říká, že minimálně 77 procent svých aktiv musejí tamní penzijní fondy investovat do řeckých státních dluhopisů a zbytek smějí investovat rizikově. Co je dnes rizikovějšího než řecké dluhopisy?

Toxický odpad v bilanci

Penzijní fondy jsou navíc perfektním odkladištěm veškerého "toxického odpadu" z finančních trhů. Tedy dluhu pochybného původu nebo jednoduše dluhu, který je dnes považován za bonitní, ale v budoucnu bude považován za ztrátový – jako právě řecké dluhopisy. Jenomže tento dluh se může velmi dlouho rolovat bez povšimnutí.

Pokračování článku najdete na serveru Českápozice.cz