Státní bankroty: Příběh starý jako dluhy samy

Státní bankrot je "vynálezem" antického Řecka ze 4. století před naším letopočtem, kdy 13 samosprávních celků přestalo splácet své závazky vůči Delósu. Až do 16. století pak byly potíže s veřejnými rozpočty řešeny zvýšenou inflací či devalvací měny. Restruktualizace dluhu, jak ji známe v dnešní podobě, je vynálezem druhé poloviny 16. století.

Již od počátku jsou pak důvody pro restruktualizaci státního dluhu stejné: války, zvyšující se úrokové sazby či ztráta důvěry trhu ve schopnost dané země dostát svým závazkům. V rozmezí let 1820-2004 je rekordmanem v počtu provedených restruktualizací dluhu Paraguay, která se k tomuto kroku uchýlila celkem sedmkrát. Šestkrát provedly restrukturalizaci dluhů Argentina, Ekvádor a Uruguay. V Evropě nejčastěji k úpravě svých dluhů přistoupilo Turecko.

Vůbec nejvyšší počet bankrotů byl zaznamenám v roce 1983, kdy svůj dluh restruktualizovaly země jako Jugoslávie, Brazílie, Chile, Kostarika, Peru, Uruguay, Maroko, Niger, Nigérie, Zambie a Filipíny. Ve světě přitom nedošlo k žádné významné negativní události, jakou byl například Ropný šok v roce 1973. Tyto státy byly jednoduše natolik zadlužené, že již nebyly schopné své závazky splatit.

Co se válek týče, nemusí se vždy jednat o bankrot spojený s válečnými reparecemi, které je nucena platit poražená země, jako tomu bylo v roce 1932 v Německu po porážce v 1. světové válce. Některé země, celkem logicky, přestaly v minulosti své závazky platit již po vypuknutí války. Proč také splácet své závazky zemi, s níž jste ve válečném stavu?!

Tento přístup zastávalo Rakousko-Uhersko před 1. světovou válkou a Itálie s Japonskem po vypuknutí 2. světové války, 1. světovou válkou finančně zdecimované Německo bylo od finančních trhů odříznuté, tudíž nebylo komu nesplácet.

MMF na scéně

Po 2. světové válce začal do procesů státních bankrotů promlouvat Mezinárodní měnový fond, který poskytoval a poskytuje zemím, které se ocitnou ve finanční tísni, za předem stanovených podmínek finanční pomoc. V současné době toho můžeme být svědky právě v případu Řecka.

Úloha, resp. schopnost vyřešit finanční potíže státu ze strany Mezinárodního měnového fondu bývá ovšem docela často zpochybňována, a této instituci je naopak vyčítáno, že svým počínáním situaci v dané zemi spíše zhoršuje. Pro příklady nemusíme chodit daleko, byl to právě Mezinárodní měnový fond, kdo tlačil v 90. letech naší politickou reprezantaci k razantní devalvaci měny, ke které naštěstí nakonec nedošlo, resp. nebyla tak markantní, jak navrhovala reprezentace MMF.

Tak jako tak, státní bankroty tu byly, jsou a budou. Jediné co se změní, je váha, kterou jim budeme přiklánět. V úplných začátcích se informace šířily rychlosti koně, dnes už rychlostí světla s tím, že i počet poslů (žurnalistů) se rapidně navýšil, a tak nezbývá než, v touze po senzaci, přehánět, přehánět a přehánět. A prógnozy o konci kapitalismu jsou také staré jako kapitalismus samotný.