Manažeři fondů umí nakupovat, ale ne prodávat. Pomohlo by jim házení mincí?
Není žádnou novinkou, že pasivní investiční nástroje ve většině případů překonávají aktivně spravované fondy. Největším nedostatkem manažerů těchto aktivně řízených nástrojů přitom není špatný výběr aktiv a samotné investování, ale žalostně špatné rozhodování při prodejích pozic.
K uvedenému závěru dospěli autoři publikace Selling Fast and Buying Slow: Heuristics and Trading Performance of Institutional Investors. Pokoušeli se zjistit, proč jsou správci aktiv a profesionální investoři ve svém úsilí oproti hlavním indexům tak neúspěšní. A s manažery aktivně spravovaných fondů se opravdu nemažou. Jedním ze zjištění studie je poměrně nepříznivý závěr, že by manažeři fondů udělali lépe, kdyby aktiva prodávali náhodně, jejich výsledky by pak byly lepší.
Profesionální psychologická zkreslení
"Investoři sice uplatňují solidní znalosti a dovednosti při nakupování, jejich rozhodnutí o prodejích ale výrazně zaostávají. Děje se to dokonce i v případě strategií, které nevyžadují žádné speciální dovednosti a kde k prodejům pozic dochází spíše náhodně, a to jak z hlediska porovnání s indexy, tak z hlediska výnosů upravených o riziko," píše se ve studii.
Mezi nákupy a prodeji je asymetrie. Při nákupech investoři hledí do budoucna a využívají analytický proces, jenž je poměrně konzistentní. Při prodejích ovšem hledí do zpětného zrcátka a podle studie se dopouštějí klasických kognitivních chyb, které jsou typické pro nezkušené (drobné) investory.
Ani profesionální investoři nevyužívají při prodejích žádné speciální analytické nástroje, jak bychom možná očekávali. Až příliš často se řídí základními pravidly nebo intuicí. Dopadá to tak, že nejčastějším důvodem k prodeji jednoho titulu je nákup jiného, který je momentálně v kurzu a populární. Takový přístup nemůže vést k dlouhodobé nadvýkonnosti.
Poplatky za náhodu?
Na první pohled se zdá, že si manažeři fondů nechávají platit za naprosto náhodné obchodování, ale není tomu tak. Je to ještě horší. Autoři studie si totiž dali záležet a zkoumali obchody a pozice v rámci 783 portfolií s průměrným objemem 573 milionů dolarů. Vyhodnotili 89 milionů dat (informací) a zhruba 4,4 milionu obchodů (2 miliony prodejů a 2,4 milionu nákupů). Sledovali období let 2000-2016, které zahrnulo dva medvědí trendy a následné růsty, což omezuje možnost zkreslení kvůli zacílení na něčím specifické období.
Autoři studie nesrovnávali výkonnost manažerů s klasickými benchmarky, vytvořili srovnávací hypotetické portfolio. Kdykoli některý z manažerů prodal nějaký titul, z hypotetického portfolia byl prodán jiný, náhodně vybraný titul.
Výsledky byly hodně překvapivé. Vyplynulo z nich, že portfolio s náhodnými prodeji na tom bylo mnohem lépe než ta řízená portfoliomanažery. Hypotetické portfolio překonávalo manažery fondů o 50-100 bazických bodů na roční bázi. Lze tedy říci, že držení výnosných titulů a prodeje náhodně vybraných akcií jsou lepší strategie než ta, již sledují placení portfoliomanažeři.
Manažeři, házejte mincí!
Možná ještě více fascinující je to, že když autoři studie vytvořili hypotetické portfolio, které náhodně vybíralo tituly k nákupu, aktivně spravované fondy je dokázaly překonat. Výsledkem je tedy tvrzení, že manažeři fondů mají solidní schopnost vybírat akcie k nákupu, ovšem při prodejích jsou neschopní. Lépe by udělali, kdyby se při prodejích řídili házením mince.
Studie tak kromě kritiky aktivních správců přichází s řešením, díky kterému by aktivní správci aktiv mohli vylepšit svou výkonnost a dokázat klientům, že poplatky nejsou vyhozené peníze. Vzhledem k výsledkům studie mají opravdu co dělat, aby svou pověst v konkurenci pasivních indexových nástrojů neztratili nadobro.
Zdroj: Ritholtz.com
