Averze k riziku byla, je a bude
Takzvaná loss aversion, tedy averze k riziku neboli strach ze ztráty, patří mezi základní pilíře behaviorálních financí. V poslední době se ji někteří ekonomové snaží zpochybnit. Bojí se lidé ztrát méně než v minulosti, nebo se současní ekonomové snaží zpochybnit něco, co zkrátka zpochybnit nelze?
Teorie averze k riziku vychází z toho, že strach lidí ze ztráty je větší a má na jejich chování větší vliv, než jaký na ně má radost ze zisků. Problém je, že investoři se kvůli tomuto strachu chovají tak iracionálně, že raději více riskují, aby se vyhnuli jisté ztrátě.
David Gal a Derek Rucker loni v říjnu zveřejnili studii The Loss of Loss Aversion: Will It Loom Larger Than Its Gain?, v níž tuto teorii zpochybňují. "Proč je tak velký význam přikládán teorii averze k riziku? Do značné míry je to dáno tím, že tato myšlenka by měla odrážet základní povahu lidí, že jsou více motivováni strachem než ctižádostí. Tento závěr má vliv na téměř všechny aspekty života, zejména pak v oblasti financí a ekonomiky," píše Gal, který teorii považuje za "zásadní omyl".
Kdo má pravdu?
Kognitivní chyba ve formě vyhýbání se ztrátám podle něj neexistuje a informace vyplývající ze ztrát nepůsobí o nic přesvědčivěji než ty odvozené ze zisků. Barry Ritholtz, zakladatel Ritholtz Wealth Management, však se studií nesouhlasí, a tak se rozhodl některé výroky Davida Gala podrobit kritice.
"Lidé necítí intenzivněji bolest ze ztráty 10 dolarů než radost ze zisku 10 dolarů," tvrdí Gal. Zkušenosti Ritholtze, a nejen jeho, jsou zkrátka jiné. Stejně tak nesouhlasí s Galovým tvrzením, že "lidé netvrdí, že by na ně prohra jejich oblíbeného týmu měla větší vliv než výhra".
A sami investoři ať (sebe)kriticky zhodnotí další tvrzení. Gal píše, že "lidé pravděpodobně neprodají akcie, u nichž věří, že jejich cena může klesat nebo růst (a v jedné mé studii 80 % respondentů tvrdilo, že by si takové akcie ponechali)". Kdyby tomu tak bylo, kde by se pak vzaly panické výprodeje?
Podle Ritholtze je pes zakopán v asymetrickém dopadu zisků a ztrát na jednotlivce. Z hlediska evoluce byly jakékoli zdravotní ztráty rizikem pro jednotlivce, rodinu i celý druh, zatímco případné pokroky a vylepšení byly jen mírné a s relativně malým efektem na jednotlivce. "V moderním světě může být ztráta na první pohled trvalá. Směňujete svůj (konečný) čas za určité množství peněz, tomu se říká zaměstnání. Nebo riskujete kapitál a přijdete o něj, přičemž tyto peníze jsou navždy pryč. Pokud naopak máte štěstí na trzích, případně vyhrajete v kasinu, jde o rychlé, pomíjivé peníze, které jste schopni zase rychle a bezmyšlenkovitě utratit," míní Ritholtz.
Gal a Rucker podle něj ve své studii pletou dohromady více kognitivních chyb a zaměňují je s teorií averze k riziku. Jde přitom o poměrně těžký boj se zavedenou teorií. Podobně jako Daniel Kahneman a Amos Tversky, kteří museli se svou behaviorální teorií bojovat poměrně dlouhou dobu proti zavedeným pravidlům, i Gal a Rucker možná očekávají, že jejich teze potvrdí až čas. Vzhledem k tomu, že zkušenosti a realita na trzích jsou zatím na straně Amose a Tverskyho, to vypadá na marný boj. Teorie averze k riziku tedy nejspíše vydrží, dokud se nějakým zázrakem nezmění myšlení a chování investorů.
Zdroj: Ritholtz.com
