KONTEXT (speciál, 3. díl): Latinskou Amerikou na půl plynu za vítězným portfoliem
(Nejen) čeští investoři narazí na Jižní Ameriku zpravidla pouze tehdy, když hledají zábavný fotbal nebo dovolenou. Brazílii a spol. by přitom neměli opomíjet ani při sestavování kvalitního globálního portfolia. Kontinent totiž disponuje zásobami klíčových komodit, demografickou dividendou a strategickou polohou, kvůli které se o něj ve stále větší míře přetahují mocnosti. Výzvy a příležitosti s tím spojené podrobuji od poloviny ledna do poloviny února detailní inspekci, s jejímiž výsledky vás průběžně seznamuji.
"Jo, jo, jihoamerické hranice jsou náročné," prohodil jeden z argentinských motorkářů v důchodovém věku poté, co jsme na peruánsko-chilské hranici načínali třetí hodinu. Nakonec jsme přidali ještě devadesát minut, a na vlastní kůži tak pocítili zřejmě největší problém, na který tu člověk narazí – těžko propustné fyzické a mentální bariéry všeho druhu (tedy něco, s čím se v Evropě díky EU pereme podstatně méně, pokud vůbec, na což jako kdyby mnozí v poslední době zapomínali, přidal další z party čekajících).
Také Latinská Amerika se nicméně v posledních letech dává do pohybu, a to jak přeshraničního, tak vnitrostátního. Ten pohánějí či přinejmenším promazávají investice do dopravních tepen a energetických uzlů, které (alespoň opticky) odstartovala v roce 2000 kontinentální Iniciativa pro integraci jihoamerické regionální infrastruktury. V rámci té dvanáctka zakládajících zemí plánovala napumpovat do 531 projektů 69 miliard dolarů (nyní se již hovoří o 562 projektech v celkové hodnotě bezmála 2 bilionů dolarů).
Polovina peněz rozdělovaných v rámci iniciativy známé jako IIRSA má jít na vylepšení dálniční sítě, čtvrtina na železnici, mosty, přístavy a vodní cesty, 15 % na energetické projekty, zejména hydroelektrárny, a zbytek na různé typy národních provazeb (od sdílených IT sítí po vstřícnější hranice, respektive režim, který na nich vládne). Nejen mé čerstvé zkušenosti ale ukazují na propast mezi záměry a realitou – po 12 letech od ostrého startu bylo dokončeno jen 12 % zamýšlených velkých projektů, 60 % pak je v různých fázích (ne)dokončenosti.
Jedním z důvodů, proč se mnohé na pohled bezesporu potřebné stavby sunou hlemýždím tempem, je (geo)politický rozměr infrastruktury. Kritici jako César Gamboa z peruánské skupiny Právo, prostředí a přírodní zdroje poukazují na to, že je integrace pod taktovkou IIRSA v zájmu Brazílie, která se sice snaží nepůsobit jako nová regionální imperiální mocnost, ale chová se tak. K tomu je potřeba přičíst obavy, často oprávněné, z dopadů na životní prostředí a místní komunity a z toho vyplývající rebelie všeho druhu. A do hry ve stále větší míře vstupují (a často znesvářené skupiny popichují) globální mocnosti usilující o vlastní cíle a zájmy.
Během posledních několika let se největším investorem a zároveň věřitelem v Latinské Americe stala Čína (soupeření mocností na kontinentu jsem se podrobněji věnoval v předchozím KONTEXTu). Od roku 2005 do největších a nejvýznamnějších ekonomik jako Argentina a Brazílie i do malých a systémově nevýznamných jako Ekvádor napumpovala 150 miliard dolarů, a to právě prostřednictvím kreditu na mamutí projekty v oblasti energetiky, infrastruktury a těžby. USA, které mají z rostoucího vlivu Pekingu ve svém předpokojí obavy, by přitom měly podle Světové banky, Mezinárodní rozvojové banky i některých hlasů ve Washingtonu udělat totéž (což by kontinentu, při dodržení určitých standardů, pomohlo).
Ať už financovaný ze zámořských, regionálních, nebo domácích kapes, sen o integrovaném kontinentu, který již v 19. století snil hrdina bojů za latinskoamerickou nezávislost Simón Bolívar, se pomalu naplňuje. Symbolická je v tomto smyslu Transoceánská dálnice spojující brazilské atlantické pobřeží s Pacifikem omývajícím břehy Peru (přinášející jak environmentální degradaci a další zmíněné problémy, tak na první pohled patrný růst životní úrovně v komunitách rozesetých podél cesty, jež agregátně ilustrují robustní růst ekonomiky Peru v roce 2010 a letech následujících nebo třeba dramatické navýšení bolívijského vývozu do Brazílie). Divoká, dlouho neprostupná Amazonie nicméně opakovaně připomíná, že je a bude (nakonec nejspíše největší) překážkou vzniku "propojených států latinskoamerických".
Navzdory stávající masivní aktivitě patrné při návštěvě mnoha zemí stále platí, že je Latinská Amerika při srovnání vývoje HDP a míry investic do infrastruktury na chvostu globálního pelotonu (jen subsaharská Afrika je na tom hůře). K tomu, aby se kontinent vrátil do hry, potřebuje navýšit výdaje z 2 % na 6 % HDP, což by měla být zajímavá příležitost i pro investory. Ti si mohou na očekávaný rozvoj místní infrastruktury a s tím celé ekonomiky vsadit například skrze iShares Latin America 40 ETF nebo investicí do aktivně spravovaných fondů typu BlackRock Latin America Investment Trust, které mají nakoupené akcie těžařů, bank a dalších společností těžících z narůstajícího tlaku na zasíťování všeho druhu.
Poznámka: Mezi největšími pozicemi je dvakrát společnost Petrobras. Společnost BlackRock na žádost o vysvětlení nereagovala do termínu zveřejnění článku.
Milovníci exotického adrenalinu pak mohou vyzkoušet i špetku latinskoamerického stock-pickingu. Zajímat by je mohly například cementárny Cementos Pacasmayo (CPAC) či výrobce železa Ternium (TX), které nabízejí nejen solidní pozici na trhu, ale i přidanou hodnotu v podobě akcií obchodovaných na burze v New Yorku.
Cestu po Jižní Americe partnersky podpořily poradenská společnost Save & Capital a poskytovatel služeb v oblasti cestovní medicíny Avenier.
