Fanoušci, emoce a dluhy aneb Proč musel Messi skončit v Barceloně

FC Barcelona je v určitém smyslu nejbohatší klub nejen fotbalový, ale obecně sportovní. V roce 2018 se jako první sportovní klub v dějinách přehoupla svými tržbami přes miliardu dolarů. Jak je tedy možné, že neměla na to, aby udržela v týmu svoji největší hvězdu? Důvod je, jak jinak, převážně ekonomický. Či spíše důvody.

Na rozdíl od řady jiných velkoklubů, a to nejen fotbalových, je Barcelona navzdory obrovským tržbám jen poměrně málo zisková, aktuálně dokonce ztrátová. Provozní ztráta za období od loňského do letošního června dosáhla 100 milionů eur. Samozřejmě, pandemie dopadla na sport těžce všeobecně, ale i bez ní by Barcelona podle odhadů vykázala jen relativně titěrný zisk 29 milionů eur.

Klíčovým důvodem nízké ziskovosti je to, že Barcelonu ze 100 % vlastní fanoušci, takzvaní socis, tedy doslova partneři, kterých je skoro 150 tisíc. Podobně fanoušci vlastní třeba i Real Madrid. Prezidenti Barcelony nebo Realu tedy nejsou žádní majitele, ale pouze jedni z desetitisíců spolumajitelů, tedy lidé, jež ze svého středu do čela zvolili fanouškovské základny.

Ročně fanouška status partnera Barcelony vyjde na bezmála 200 eur. Za ně získává snazší přístup ke vstupenkám na zápasy, hlasovací práva pro volbu prezidenta klubu nebo možnost využívat Barça TV, oficiální klubový mediální kanál.

Tento typ vlastnictví fanoušky se španělským klubům zvláště vyplácel v 90. letech a v první dekádě nového tisíciletí. Nemusely jako akciové firmy a mnohé jiné kluby rozdělovat zisky mezi standardní akcionáře, takže si mohli i na velký dluh dovolit mimořádně nákladné nákupy hráčů typu Zinedina Zidana, Luise Figa, Davida Beckhama nebo Ronaldinha.

Jenže s příchodem miliardářů typu Romana Abramoviče do evropského fotbalu, v jeho případě do Chelsea, stejně jako s přílivem petrodolarů a arabských vlastníků do klubů jako Paris Saint-Germain nebo Manchester City nastala změna v poměru uplatnitelné finanční síly. Tyto kluby totiž financoval nejen dluh, ale také vlastní kapitál v podobě vlastního jmění toho či onoho oligarchy, šejka nebo jiného boháče či bohaté firmy nebo skupiny.

Ovšem v případě fanoušky vlastněných velkoklubů je prakticky nemyslitelné, aby byť jen menšinový podíl přešel do rukou jednotlivce nebo skupiny s rozsáhlým vlastním kapitálem. To by fanoušci nepřekousli, to nikdy nedopustí, aby se dělili s někým, jehož srdce netluče bezvýhradně a celoživotně pro Barcelonu nebo Real. A bez jejich souhlasu nedojde ke změně v majetkové struktuře. Ve výsledku tak finanční síla Barcelony nebo Realu relativně klesla. Lépe řečeno, musely jít do ještě hlubšího dluhu, aby mohly držet ve finanční síle krok s velkokluby financovanými v zásadní míře vlastním kapitálem.

Prohlubující se dluh si nejbohatší klub světa může dovolit utáhnout, ale i pro něj je to stále rizikovější. Riziko se zhmotňuje zejména tehdy, udeří-li krajně nepříznivá a nečekaná událost. Černá labuť. Takovou byla pro Barcelonu pandemie covidu-19. Dolehla na celý sport, zvláště těžce však dopadla na vysoce zadlužené fanouškovské kluby v čele s Barcelonou. Neboť vyšší dluh činí zranitelnějšími nejen vlády, firmy a domácnosti, ale i sportovní kluby.

Protože Barcelona nikdy nemusela generovat jako firma standardním akcionářům zisk, její ziskovost byla vždy velice útlá. Rekordní tržby klubu tak šly v podstatě jen na splátky kypícího dluhu a na nákupy hráčských posil. To si totiž fanoušci, spoluvlastníci klubu, pochopitelně přáli nejvíce. Pro to tloukla jejich srdce! A do čela klubu se volily takové figury, které jim nové hvězdy na trávníku naslibovaly, bez ohledu na dluhy a finanční polštář.

Nechme stranou, že Barcelona poslední dobou poměrně často pořizovala předražené hráče, jejichž výkon na hřišti nezajišťoval návratnost takové investice. To problém jen zhoršilo. Barcelona si především neodkládala peníze stranou, nevytvářela si rezervu na horší časy. A ty udeřily s příchodem pandemie.

Fanoušci jsou fajn na stadionu. Jejich emoce tým mohutně povzbudí. Ve finančním řízení klubu však přílišné emoce mohou být na škodu. Vedení Barcelony, Lionel Messi, a tedy i fanoušci samotní to nyní poznali na vlastní kůži. Messiho srdce tlouklo pro Barcelonu a jistě ho zabolelo, milion liber týdně od pařížského klubu je ale hřejivou náplastí. S nápravou financí fanoušky vlastněného klubu to bude složitější.