Rychle umýt, měl jsi v ruce peníze!
Peníze jsou neutrálním prostředkem směny, který si svou neblahou pověst nezaslouží. Jste-li průměrný obyvatel České republiky, pak víte o svých penězích méně než o svém autě. Tímto poměrně odvážným tvrzením vás nechci naštvat. Prostě je to tak.
Zkuste si představit následující expriment:
Stojíte na parkovišti hypermarketu v poklidné sobotní dopoledne a náhodně procházejícím položíte otázku, jaké mají auto, jak je staré a jak výkonné. Můžete se vsadit, že přes 95 % mužů na tuto otázku odpoví bez mrknutí oka. Ti výřečnější vás ještě zasypou detaily o tom novém plastovém spoileru, co namontovali minulý víkend, případně dodají několik perliček na téma "tunění motoru".
Zkuste však stejnému vzorku lidí položit otázku jinou: Víte kde a jak máte investované své finanční prostředky? V tom okamžiku se obličej dotazovaných odkrví, oči naberou nepřítomný nádech a oni nejspíš zašeptají něco o sporožiru a stavebku. Po nadšení a sebevědomí spojeném s jejich plechovými miláčky není ani stopy.
Kde to mám podepsat?
Zkusme experiment číslo dvě. Zapátrejte v paměti a upřímně si vzpomeňte, jak jste si kupovali novou televizi. Pořídili jste si několik blyštivých magazínů, prošli weby s tematikou spotřební elektroniky, probrali téma se známými a nejspíš navštívili i nějaký specializovaný obchod a nezávazně se pobavili s prodavačem.
Když jste si konečně vybrali, našli jste si - nejspíš opět na internetu - nejlevnějšího podejce, nejlevnější dopravu, objednali, a pak jen čekali na dodání.
Na tomto místě se zastavme a upřímně, ruku na srdce: Postupovali jste podobně při výběru životní pojistky nebo penzijního fondu?
Pokud uvedené produkty vůbec využíváte, nejspíše jste podlehli vábení napomádovaného finančního poradce, který vám uvedené řešení doporučil a vy jste jej bezmyšlenkovitě akceptovali. V horším případě jste se nechali zlákat televizní reklamou. Pokud ani jednoho neplatí, jste výjimky a máte můj obdiv.
Jak se to stalo?
Češi mají ke svým penězům více než macešský vztah. A přitom jen málokdo dokáže popřít, že peníze jsou relativně neutrálním prostředkem směny, který si svou neblahou pověst opravdu nezaslouží. Jak se stalo, že peníze vnímáme tímto způsobem? Kde jsme k takovému postoji přišli?
Jsem hluboce přesvědčen, že jsme v zajetí myšlenkových modelů, které se utvářely staletí za vydatné pomoci třech autorit – církve, komunistů a našich rodičů.
Církev, konkrétně katolická, má na tento postoj vliv z pohledu času nejdelší. Již po staletí svým ovečkám do hlavy vkládá představu, že být ctnostný rovná se být chudý. Peníze jsou prý zdrojem zla, vedou se kvůli nim války a lidé přicházejí o život. Téměř všichni svatí byli chudí, a proto se archetypem "správného člověka" stává chuďas.
Nic z toho však není pravdě vzdáleno více. Proč jsou potom roucha kněží a církevních hodnostářů vyšívaná zlatem? Proč jsou oltáře v kostelích pokryty zlatými plátky a okna jsou osázena zdobnými vitrážemi? Proč je Vatikán jedním z nejbohatších států v přepočtu na počet obyvatel?
Pokud by církev opravdu věřila tomu, co hlásá, mohla by přeci víru šířit ze skromně zařízené jeskyně. Nic takového se neděje, ale přesto lidé v mnoha ohledech stále věří tomu, že chudoba je živná půda pro charakterního ducha.
