Dva vzkazy pro Evropu a jeden cíl. Tím je bezpečnost a vlastní odpovědnost

Pete Hegseth na summitu v Bruselu prohlásil, že Evropa již není primárním bezpečnostním zájmem USA. Zdůraznil, že Spojené státy čelí vážným hrozbám na domácí půdě a musejí se soustředit na bezpečnost vlastních hranic a také na odstrašení Číny v indo-pacifickém regionu. Upozornil, že USA plánují postupné stažení svých vojsk ze starého kontinentu a že Evropa musí převzít vedení v podpoře Ukrajiny.

O dva dny později na bezpečnostní konferenci v Mnichově J. D. Vance uvedl, že největší hrozbou pro Evropu nejsou Rusko ani Čína, ale její vnitřní odklon od demokratických hodnot (ony se dávají lépe ruce pryč od Evropy, když jí vpálíte, že přece nectí demokratické hodnoty). Jako důkazy zmínil zrušení volebních výsledků v Rumunsku kvůli údajnému ovlivňování, uvěznění aktivisty ve Švédsku za pálení Koránu a zatčení protipotratové aktivistky v Británii za tichou modlitbu poblíž kliniky. Vyzval evropské vlády k vyšším výdajům na obranu a k naslouchání občanům znepokojeným vlnami migrace.

Proč dává Amerika od Evropy ruce pryč?

Projevy obou politiků lze interpretovat (minimálně) dvěma způsoby, oba přitom vedou ke stejnému závěru. První interpretace je, že Hegseth a Vance sdělují Evropě nepříjemné pravdy, které potřebuje slyšet. I kdyby USA chtěly být garantem evropské bezpečnosti, jako tomu bylo od doby studené války, nemohou si to dovolit, pokud chtějí zajistit bezpečnost v Asii, kde čelí mocnému soupeři v podobě Číny. Ta má čtyřikrát více obyvatel než USA a je na srovnatelné technologické úrovni. I s podporou spojenců by USA měly velké potíže odolat čínskému pokusu ovládnout Asii.

Amerika, oslabená desetiletími deindustrializace a zatížená regulacemi, již není tak silným vývozcem a strážcem demokracie jako dříve. Musí si proto stanovit priority. Asie je přitom pro USA ekonomicky důležitější a Čína představuje dlouhodobě větší hrozbu než Rusko. Je tedy nevyhnutelné, že se Spojené státy zaměří na Asii a odkloní se od Evropy (a Blízkého východu).

Jakkoli kontroverzní se to může zdát, Vance nebyl ve svém projevu tak docela mimo, pokud jde o evropské hodnoty. Listina základních práv EU i britský zákon o lidských právech chrání svobodu projevu. Zákony kriminalizující pálení Koránu nebo modlitbu u potratové kliniky odporují principu svobody projevu. Ačkoli Rusko zasahovalo do rumunských voleb, anulování volebních výsledků vytváří nebezpečný precedens, protože je celkem snadné kdykoli v budoucnu tvrdit, že došlo k zahraničnímu ovlivňování.

Druhá interpretace je, že Hegseth a Vance využívají těchto prohlášení k ospravedlnění amerického odklonu od Evropy, ale nemyslí to upřímně. Jde zkrátka o to, že Donald Trump Podle a jeho přívrženci Rusko vlastně do jisté míry obdivují a jsou s ním spjati. Nová administrativa USA tak předstírá, že jsou si Ukrajina a Rusko morálně rovny. Rusko ostatně vždy upřednostňovalo Trumpa a ten mívá rád ty, kteří ho podporují. A řada lidí na americké pravici vnímá Rusko (mylně) jako zastánce tradičních křesťanských a "mužských" hodnot, na rozdíl od Evropy, již považují za bezbožnou, vykořeněnou a socialistickou. Možná tedy Trump a jeho lidé prostě chtějí, aby Rusko nad Ukrajinou zvítězilo.

Úkoly pro Evropu

Bez ohledu na motivaci je výsledek stejný: Evropa se nemůže spoléhat na USA jako dříve. Musí převzít odpovědnost za svou vlastní bezpečnost a hodnoty (jakkoli paradoxně to vyznívá, když Evropa není pozvána hned k prvnímu kolu jednání o míru na Ukrajině, který je přitom v současnosti jedním ze základů budování její bezpečnosti). Kapacitu na to přitom má. Ekonomicky je srovnatelná s USA a má technologické i lidské zdroje k posílení své obrany. Klíčová je a bude politická vůle a jednota evropských států. Bude potřeba zvýšit výdaje na obranu, posílit vojenské kapacity, podporovat inovace a technologie a také chránit demokratické hodnoty, byť to nemusí vždy znamenat hodnoty liberální demokracie ve stylu uplynulých několika desítek let.

Namísto spoléhání se na americkou ochranu by měla Evropa usilovat o strategickou autonomii, která jí umožní čelit výzvám samostatně. To neznamená přerušení vztahů s USA, spíše vyváženější partnerství, kde bude Evropa hrát aktivnější roli. Starý kontinent také potřebuje nakopnout ekonomiku. A určitě se přitom nemusí obávat srovnání s Ruskem, navzdory slabosti a strukturálním starostem z posledních let například Německo, Francie, Itálie i Spojené království vykazují vyšší přidanou hodnotu v průmyslu než Rusko, a to i po přechodu největší země světa do režimu válečné ekonomiky.

Pro Evropu nastal čas převzít odpovědnost za svou budoucnost. Amerika se zaměřuje na své vlastní priority a Evropa potřebuje udělat totéž. Větší než Evropa jsou ekonomicky pouze Čína a USA, nikoli Rusko. Starý kontinent tedy může s jistým sebevědomím přistoupit k probíhající proměně světového řádu a usilovat o vlastní prosperitu a bezpečnost. Potenciál na to má, otázkou bude politická vůle a jednota ve strategických otázkách.

"Evropa geopoliticky a ekonomicky upadá zhruba tři dekády. Prohlubující se integrace řízená z Bruselu Evropě neprospívá, to je nyní zjevnější než kdy dříve. Dokud ve druhé polovině 20. století západní Evropu řídily národní státy, jimž vládly kabinety s přímým mandátem od voličů, byla silná a vzkvétala. Jakmile přebralo otěže až příliš sveřepě bruselské centrum, nastal úpadek. Instituce EU trpí demokratickým deficitem, takže se vzdalují voličům i realitě a podléhají rozličným partikulárním zájmovým skupinám, nejrůznějším lobbistům, aktivistům a dotačním podnikatelům, jejichž působení v důsledku oslabuje a rozkládá celou Evropu," podotýká ekonom Lukáš Kovanda.

"Je potřeba se vrátit k modelu Evropského hospodářského společenství. Jednotný trh ať se dále prohlubuje, ale Evropská komise a Evropský parlament nechť jsou marginalizovány. Posledních zhruba 30 let ukázalo, že se neosvědčují. Evropská komise má být pouze servisním úřadem vlád zemí EU, nikoli tělesem, jež si stále nepokrytěji nárokuje 'vládnout Evropě'. Té mají opět vládnout národní státy, respektive jejich vlády, které mají přímý mandát od voličů. A ti se jich také mohou ve volbách zbavit. Ať Evropě vládnou a ať spolupracují co možná nejvíce, ale vždy jen do momentu, kdy je to jasně ekonomicky výhodné, jako se to dařilo zhruba do počátku 90. let 20. století," dodává Kovanda.

Zdroj: Noahpinion