KONTEXT: Brzda jménem byrokrat aneb Kdo také (ne)rozhoduje o úspěšné digitalizaci

Česká státní správa 4.0: Digitální tužka, žabomyší války a další žrouti času

Otázku digitalizace, automatizace a plné elektronizace je potřeba popsat v několika segmentech. Prvním je průmysl, tedy vztah firmy vůči firmě, kde je u nás dle mého názoru vývoj nejdále. Druhý segment postihuje vztahy mezi firmou a spotřebiteli. Tam se posouváme rychle kupředu, a to mimo jiné proto, že to zejména mladí spotřebitelé začínají vyžadovat. Třetím tématem je to, jak zmíněné trendy promítáme do vztahu mezi firmou a státní správou.

Je potřeba se zaměřit na to, jak státní správa zavádí elementární nástroje elektronizace, digitalizace a automatizace. Podle mě se k těmto věcem staví špatně. Nikoli proto, že by principiálně něco podobného odmítala, ale proto, že u nás elektronizace vztahů mezi firmou a státní správou fakticky znamená jen to, že již věci nemusíme dělat s tužkou a papírem, ale že je děláme s počítačem a myší.

V důsledku toho, že stát nesdílí data, nám ale v praxi neušetří žádný čas, možná někdy časovou náročnost některých věcí dokonce zvyšuje. Sice děláme určité věci jinou, modernější formou, ale podstatu digitalizace, tedy to, že bychom měli redukovat své pracovní vytížení, že bychom na tom měli vydělat a že by všechno mělo být rychlejší, tím nenaplňujeme.

Příkladem je elektronická evidence tržeb. Jde o relativně banální záležitost, která by nás stejně dříve nebo později neminula. Zaváděli jsme ji nesmírně komplikovaně, byla kolem toho bouřlivá diskuze, v podstatě se z toho stala celospolečenská záležitost, která nakonec rozdělila Českou republiku na dva tábory. Přitom jde o součást celkem přirozeného vývoje, který nelze zastavit.

Robotizace, Evropa a my: (Pozitivní) příklady táhnou, ostatní půjdou z kola ven

Evropskou unii v tomto kontextu beru spíše pragmaticky a kupecky. Je zde skupina sedmadvaceti zemí, se kterými přirozeným způsobem obchodujeme, kde investujeme a v rámci které probíhá masivní výměna zboží a služeb. Více než 80 % českého exportu směřuje do EU a evropští obchodní nebo investiční partneři nás přirozeným způsobem, tedy tím, že s námi dnes a denně pracují, nutí, abychom se napojili na jejich systémy, abychom sdílely jejich procesy a staly se součástí jejich dodavatelsko-odběratelských struktur a řetězců.

Hezkou případovou studií v tomto směru mohou být důsledky našeho těsného napojení na Německo, které je jedním z nepochybných lídrů průmyslu 4.0. Německo je pro nás klíčová obchodní destinace. Celá řada německých firem u nás navíc investovala, obchoduje s námi, a i díky tomu třetina našeho exportu směřuje právě tam. Pět tisíc tamních investorů, velkých i menších firem, se navíc v Česku etablovalo. Logicky nás tedy nepřímo zapojují do své hry. Chceme-li s nimi obchodovat, musíme se na elektronizaci, digitalizaci a vše, co je s průmyslem 4.0 spojené, napojit. Pokud automatizovat nebudeme, v mnoha oblastech budeme hrát vedlejší roli. Z tohoto úhlu pohledu je tedy adopce trendu přirozená.

To, že mi nějaký (evropský) úředník poručí, že mám mít takový či onaký elektronický podpis nebo že musím aplikovat tu či onu směrnici, mi možná krátkodobě pomůže, možná mě to trochu zatíží, ale určitě nejde o hybnou sílu automatizace. Jistě, nějaké dotační tituly na automatizaci tu určitě jsou a asi je pravda, že některým firmám trochu pomohly (některé firmy díky nim prodloužily svou agónii, bez dotací by nepřežily), ale že by dotace rozhýbaly čtvrtou průmyslovou revoluci, to si nemyslím.