Rostoucí vliv státu ničí finanční sektor

Bývalý dlouholetý šéfredaktor časopisu The Economist a známý anglický bankéř Walter Bagehot v roce 1856 napsal, že za vznik všech finančních krizí může takzvaný "slepý kapitál". Tím jsou podle něj peníze, které investoři prostřednictvím bank alokují bez ohledu na rizika, která jsou s kapitálovými trhy spojena. Bagehot před více než 150 lety tvrdil, že jsou "slepé investiční prostředky" pro trhy velkým rizikem, protože je investoři v případě nepříznivé ekonomické situace z bank rychle stahují, čímž silně destabilizují celý finanční sektor.

Draze vykoupený pocit bezpečí

Ve snaze o nalezení řešení k posílení stability finančního sektoru Bagehot přišel s návrhem, aby se během finančních krizí centrální banky zaručily za aktivity jednotlivých finančních ústavů, a bránily tak rychlému odlivu kapitálu z trhů. Jak se však později ukázalo, výsledek této praktiky byl a stále je přinejmenším sporný. Banky i individuální investoři totiž s vědomím, že se s jejich financemi vloženými i do sebehorších aktiv během krize nemůže prakticky nic stát, začali riskovat ještě více.

O tom, že je pro finanční sektor státní "podpora" soukromých bank dvousečnou zbraní, se investoři mohli přesvědčit již nesčetněkrát, naposledy v letech 2007 a 2008, kdy praskla obří hypoteční bublina. Bankéři, kteří se do té doby na trzích chovali jako neohrožení superhrdinové, jednoduše ve chvíli, kdy se ukázalo, že již situaci nedokáží sami řešit, zaklepali na dveře amerických politiků, kteří následně bez mrknutí oka vystavili konečný účet za záchranu bank daňovým poplatníkům. Američtí i evropští zákonodárci nicméně stále věří, že je cesta přísné regulace a národních garancí nejlepším možným řešením, a tak zavádějí stále nová opatření, která mají stabilitu finančního sektoru podpořit.

Zodpovědnost místo regulace

Příkladem nejednoznačného dopadu regulace a vlivu státu na finanční sektor je pojištění bankovních vkladů. Ještě v roce 1934 byly v amerických bankách pojištěny vklady do maximální výše 2 500 dolarů, dnes tato hranice činí 250 tisíc dolarů. V Evropské unii je horní hranice pojištění vkladů stanovena na 100 tisíc eur.

Co je špatného na tom, že se politici snaží zajistit, aby byly peníze klientů bank v bezpečí? Vůbec nic, pokud ovšem jediným výsledkem takového opatření není to, že lidé rezignují na výběr banky na základě její kapitálové vybavenosti a obchodní strategie. Zásadním problémem pojištění vkladů je to, že lidé s vědomím, že se s jejich úsporami nemůže nic stát, bankám bez rozmyslu poskytují prostředky na rizikové obchodování, které je zase zpětně prostřednictvím regulátorů a centrálních bank "kryté" penězi daňových poplatníků.

Jak z tohoto začarovaného kruhu ven? Předně by jednotlivé státy měly začít snižovat hranici pojištění bankovních vkladů. Jedině tak lze vytvořit prostředí, ve kterém se lidé budou rozhodovat, komu své peníze svěří, a začnou se vyhýbat rizikovým finančním ústavům se špatnou kapitálovou vybaveností. Lze navíc očekávat, že pokud by byl strop pro pojištění bankovních vkladů výrazně snížen, začaly by se mnohem zodpovědněji chovat i samotné banky, které by nakonec v rámci boje o klienty dobrovolně přistoupily i ke zlepšování své kapitálové vybavenosti.

A nemuselo by zůstat jen u pojištění bankovních vkladů. Podle některých ekonomů by k úplné stabilizaci finančního sektoru došlo pouze tehdy, pokud by byly zrušeny veškeré regulace a banky by se o sebe a peníze svých klientů musely postarat úplně samy.