Otevřená zpověď bankéře ze City: Jak nám v Londýně (ne)chutná život
Z pozice topmanažera se podílel na řízení divize významné globální banky. Pak se ze dne na den dozvěděl, že má padáka. Rok a půl byl bez práce, příležitostí v jeho branži teď moc není. Pod podmínkou zachování anonymity mi vyprávěl příběh londýnské City v roce 2012 – finančního centra s tisícovkami propuštěných bankéřů. Ti, co ještě práci mají, berou v průměru o 15 % méně než před krizí.
Bez práce jsi byl více než rok. Nedávno jsi se opět do City a do světa financí vrátil, zatím za prací na kontrakt. Jaká je teď nálada ve financích?
Skoro bych řekl, že lepší než loni touto dobou, ale to je asi zkreslené mým osobním příběhem. Lidé si ale na ten nový normál zvykli, neočekávají již obrovské bonusy. Spíše čekají, že sekera může padnout ne těsně vedle jejich krku, ale přímo na něj. Zvykli si na to, co se děje na trhu práce, i na novou ekonomickou realitu. Zprávy o tom, že se v Bruselu opět na něčem nedohodli nebo že se blíží doba splatnosti něčeho v Řecku nebo Španělsku, už je tolik nestresuje, berou to jako součást života. A právě proto je výhled do budoucna lepší. Ne proto, že by se to mělo zlepšovat, bude to špatné, ale zvykli jsme si.
Bude tedy nový normál cestou od problému k problému?
Klíčové je, o jak dlouhém horizontu mluvíme. Hodně se mluví o ztracené dekádě, která nás čeká, respektive ve které už jsme. Deset let je dlouhá doba. Na druhou stranu, pokud chceš vypozorovat, odkdy ten problém vznikal, jsi v letech 1995 až 1996, tedy u asijské krize, ruské krize a tak dále. Už tehdy bylo každé zaškobrtnutí na finančních trzích řešeno tak, že Fed uvolnil monetární politiku. To se akumulovalo, a navíc akcelerovalo po roce 2000, kdy bylo uvolnění monetární politiky odpovědí úplně na všechno. Je to tedy už zhruba 15 let. Netvrdím přitom, že pokud se něco kazí 15 let, je potřeba 15 let na to, aby se to spravilo, ale je fakt, že se na problémy zadělávalo hodně dlouho. Někdo dokonce tvrdí, že počátky problémů vystopovali už v 80. letech.
Vidíš to podobně?
Staly se věci, které jsou svým způsobem neopakovatelné, třeba konec studené války nebo otevírání Číny, Indie a dalších rozvíjejících se trhů, které se možná začínají pomalu saturovat. Kde brát další takový růstový impulz? Kdo ví, já se proto raději připravuji na hodně dlouhou mizérii.
Co to pro tebe a pro bankéře obecně znamená? Jak moc vám to změní život?
Sobecky bych doufal, že ne příliš, ale je potřeba vystřízlivět. Pokud někomu každý rok rostl plat a ten člověk si myslel, že to bude pokračovat dalších pět nebo deset let, musí si uvědomit, že se prostě stalo něco zásadního, že se věci změnily. Nadále tu budou lidé, kterým se bude hodně dařit, ale bude jich méně. Ten zbytek, ta masa, se nebude mít tak dobře, jako se měla před rokem 2008. Pomyslný koláč se zmenšil, všechno jde o řád dolů. Navíc trh už není tak velký, lidí, kteří na něm budou participovat, ubude. Nebude tak jednoduché se sem dostat a nebude jednoduché se tu udržet.
Znamená to, že předkrizová situace byla abnormální, pro bankéře až příliš pohodlná?
Za posledních pět, deset let se mnohé pokroutilo, zdeformovalo. Věřím, že špičkoví tradeři vydělávali abnormálně i v 80. a 90. letech. Po roce 2000, kdy se ten kolotoč zrychlil, se ale každý, kdo uměl zapnout kalkulačku, dostal do nějaké banky. A pokud neudělal nějakou hloupost, měl se dobře. Což se změnilo.
Dá se říci, proč někdo uspěje? Nebo je to o náhodě?
Podle mě to není o náhodě, ale je v tom kousek štěstí. Chce to ve správnou chvíli potkat někoho správného, padnout si do oka s někým, kdo se stane tvým strážným andělem v rámci firmy, kdo ti pomůže nahoru. To i v dobrých časech rozlišovalo ty, kteří se měli hodně dobře, od těch, kteří se měli dobře. Jak to bude dál? Když si vezmeš tu masu bankéřů a uděláš pomyslnou čáru mezi těmi, co se mají velmi dobře, a zbytkem, bude teď nově těžší se dostat nad ni. Budeš muset být opravdu chytrý, opravdu pracovitý, a budeš se třeba muset vzdát společenského života.
Opravdu si City a rodina netykají?
V letech 2006 a 2007 jsi mohl mít velmi slušný život bankéře i nějaký společenský život, úplně se to nevylučovalo. Teď se vrátíme tam, kde to bývalo, úspěchu se bude muset něco obětovat. Bude tě to muset strašně bavit, budeš muset strašně chtít finanční výhody, které s tím souvisejí, a nezaváhat ani na vteřinu. To oddělí zrno od plev. Spousta lidí do toho pořád půjde s tím, že chtějí být bohatí, že prostě musejí mít Ferrari nebo Porsche, ale pak zjistí, že to Porsche pro ně není natolik důležité, aby je vyměnili za partnerky a partnery, s nimiž se rozcházejí, protože se spolu skoro nevídají. Zjistí, že ztrácejí kontakt s kamarády a že jim to vadí, že pro ně zkrátka peníze nejsou všechno.
Mění se tak v City kvůli krizi myšlení, nebo je brána jako škytnutí, po němž se pojede dál?
Pokud si tu někdo myslí, že je to jen škytnutí, že se zase v klidu pojede dál, jen s trochu menší parádou, je blázen. Žije v iluzi, což povede k tomu, že časem půjde z kola ven. Většina lidí si uvědomuje, že se stalo něco zásadního. Je ale otázka, jestli se chovají jinak. Drobnosti jsou asi jinak, ale co tě o tom skutečně přinutí uvažovat, je to, když ze hry vypadneš ty sám. To věci změní, v tu chvíli si to uvědomíš.
Ty jsi z kola vypadl. Změnilo tě to? Posunul jsi se v myšlení, pohledu na finanční svět, na život?
Nevím, jestli můžu říct, že jsem se někam přímo posunul, že bych řekl, že jsem lepší člověk. To bych asi přehnal. Rozhodně ale můžu říct, že jsem se o sobě hodně věcí dozvěděl, včetně těch, které mi pomohou, až někde začnu zase na pracovat na plný úvazek. Dodalo mi to totiž sebevědomí, víc jsem se poznal. Na druhou stranu, uvědomuji si, že mi v hlavě zůstala ta klasická přetahovaná mezi strachem a chamtivostí.
Co tím myslíš?
V momentě, kdy se s někým začnu bavit o práci, začínám počítat. Přitom týden před tím, když nic nebylo, jsem si říkal, že je to peklo, že snad vezmu cokoli a za jakékoli peníze. V tomhle jsem se tak nezměnil, i když bych možná měl. Což mě přivádí zpět ke způsobu myšlení v City. Spousta lidí to má zrovna tak – dokud jsou součástí systému, chamtivost vítězí. Strach se dostaví až ve chvíli, když jsou mimo. Pak si některé věci začínají uvědomovat.
