Proč se nevyhneme obchodování s vodou. Možná i celkem drsnému

OSN ve své čerstvé zprávě varuje, že se v následujících letech a desetiletích další světové regiony dostanou na seznam míst kriticky ohrožených nedostatkem zásob pitné vody. Jen v zemědělství OSN do roku 2050 předpovídá růst spotřeby vody o 20 %, v průmyslu by podle ní poptávka po této strategické komoditě měla mezi lety 2010 a 2035 vzrůst dokonce o třetinu. Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) se tak do roku 2050 počet lidí bezprostředně ohrožených nedostatkem pitné vody zvýší o další 2,3 miliardy, a to zejména v regionech severní a jižní Afriky a oblastech střední a jižní Asie.

Kromě toho OSN ve své letošní zprávě věnované globálnímu vodohospodářství varuje, že budou světovou nerovnováhu v zásobách pitné vody dále zhoršovat vlivy související se změnami světového klimatu. Regiony s nedostatkem zásob pitné vody tak dle OSN budou dále vysychat, zatímco oblasti s relativně vysokými zásobami budou stále častěji trpět záplavami a dalšími projevy extrémního počasí spojenými s nadbytkem přírodní vody. Rostoucím problémem má být také nadměrné využívání podzemních zásob vody, vedoucí v některých případech až k úplné likvidaci důležitých zvodní.

Významná veličina geopolitických rizik

"Zaměříme-li se na projekce vývoje světových zásob pitné vody, musíme se na tuto komoditu intuitivně dívat jako na aktivum s obrovským finančním potenciálem," říká Deane Dray, analytik ze Citigroup zaměřující se na vodohospodářský sektor. "Jedním z důvodů, proč se podle mého názoru jednou s vodou bude čile obchodovat, je skutečnost, že většina světové populace žije v oblastech, kde je jí celoročně kritický nedostatek." Ve shodě s dalšími odborníky ale dodává, že si na vstup vody do běžných investičních portfolií budeme muset ještě nějakou chvíli počkat, protože se jedná o technicky, technologicky i eticky složitou záležitost.

"Nedovedu si představit, jak by obchodování s vodou mohlo fungovat," zamýšlí se Robert Kennedy z organizace Waterkeeper Alliance zaměřující se na ochranu světových toků a vodních ploch. "Jakýkoli systém, který by byl založen na redistribuci vody napříč světovými regiony, by nejen vedl k nepřirozeným a nezvratným zásahům do životního prostředí, ale také by ohrožoval základní demokratické principy. Již dnes jsme v některých oblastech svědky 'hydroválek', ve kterých proti sobě stojí zájmy soukromých společností a vlád zemí, ve kterých tyto firmy působí," dodává k tomu Dray.

Limitované zdroje a zásoby vody ale nevyvolávají napětí jen mezi firmami a národními vládami. Problémy vznikají i mezi jednotlivými státy, jako je tomu například mezi Tureckem, Sýrií a Irákem, tedy zeměmi, které se dlouhodobě obviňují z manipulací s tokem řeky Eufrat. Minulý měsíc Ankara podle libanonského listu Al-Akhbar svoji agresi vystupňovala, když jednostranně nařídila úplné zastavení toku Eufratu, čímž miliony Syřanů a Iráčanů uvrhla do nebezpečí bezprostředního ohrožení života.

V podobné situaci, jako jsou nyní Sýrie a Irák, se dlouhodobě nacházejí také Kazachstán a Uzbekistán, na jejichž území se rozprostírají zbytky vysychajícího slaného Aralského jezera. Na vině je v tomto případě bývalý Sovětský svaz, který se v průběhu 60. let minulého století zasadil o začátek zkázy významné středoasijské vodní plochy masivními změnami toků řek Amudarja a Syrdarja s cílem vybudovat zavlažovací systém pro rozsáhlé zemědělské plochy vytvořené v pouštních oblastech.

"Světová banka o pitné vodě hovoří jako o multibilionové investici, což v kombinaci se skutečností, že se jedná o komoditu nezbytnou pro přežití, dokazuje, že se lidé budou snažit přijít na to, jak s ní navzdory všem překážkám začít obchodovat," uvádí dále Robert Kennedy z Waterkeeper Alliance. "Až vývoj tohoto procesu ukáže, jak moc je pro vlády jednotlivých zemí důležitý pojem demokracie, respektive principy, které toto slovo ve vyspělém světě zastupuje."

Podle Johna Reillyho z Centra pro environmentální politiku a výzkum na MIT Sloan School of Management lze dokonce říci, že k obchodování se zásobami vody dochází již nyní. "Vezmeme-li v potaz celkový objem vody, který je v současnosti každý den transportován v plastových nápojových lahvích, dochází k přerozdělování světových zásob této komodity přímo před našima očima," říká. Současně ale dodává, že k dalšímu růstu objemu přepravované vody, například pro potřeby zemědělství a průmyslu, s největší pravděpodobností nedojde. "Spíše si myslím, že v celosvětovém měřítku poroste význam technologie odsolování mořské vody a recyklace použité sladké vody."

Australská vlaštovka udává směr

Výkonný ředitel společnosti Environmental Financial Products Richard Sandor, který mimo jiné stál u zrodu futures instrumentů na úrokové sazby, naopak tvrdí, že se z obchodování s vodou stane během pěti až deseti let naprostá samozřejmost. "Vyžádá si to sice vyvinutí několika nových technologií, to ale není žádná překážka. Jen se zkrátka nad některými problémy budeme muset trochu zamyslet," říká.

Podle Deana Draye bude v případě rostoucího zájmu obchodníků o možnost investovat do vody coby komodity nejsložitější určit její cenu. "Situace je bohužel odlišná stát od státu. Například Irsko se domnívá, že má na vodu stejné právo úplně každý, a tak se za ni neplatí vůbec nic," uvádí. Naproti tomu Dány vyjde kubík vody podle dat společnosti Global Water Intelligence na 3,88 USD, po započtení stočného dokonce na 8,45 USD, nejvíce na světě. V České republice dosahuje průměrná cena za kubický metr vody včetně stočného 77,66 Kč (cca 3,86 USD).

V otázce obchodování s vodou zatím nejdále došly Austrálie a některé státy na západě USA. Konkrétně v Austrálii si mohou zemědělci obhospodařující pole na jihovýchodním cípu kontinentu zaplatit přístup k dalším vodním zdrojům, a zajistit si tak dostatek vody na zavlažování. "Navzdory existenci několika obchodních systémů ale stále ani v případě Austrálie, která došla ze všech zemí nejdále, nelze hovořit o plnohodnotném obchodování na principu burzy," říká zakladatel společnosti Energy Transition Advisors Mark Fulton.

Příklad Austrálie nicméně zřejmě nejvýstižněji naznačuje, jakým směrem by se záměr umožnit nakupování a prodávání sladké vody mohl v nejbližších letech ubírat. Systém by například mohl být nastaven tak, že by každý podnik podle své velikosti, předmětu činnosti a regionu, kde působí, získal právo na využití jistého objemu sladké vody za standardní, předem danou cenu, přičemž veškerý objem vody odebraný nad tento limit by byl zatížen zvláštní daní. To by společnosti motivovalo k využívání na vodu úspornějších technologií a systémů, a tedy vedlo k nižší spotřebě. Nevyužitou kapacitu by pak firmy mohly za tržní cenu přeprodávat méně efektivním podnikům. Jak ale upozorňuje Richard Sandor, než svět začne tento nebo jakýkoli jiný nápad převádět do reality, bude nad některými otázkami muset ještě nějakou chvíli soustředěně přemýšlet.

Zdroj: CNBC