Voda se stane novou ropou

Drahá balená voda v lahvích není na trhu ničím novým, dosud jsme ale byli zvyklí na to, že k ní vždy existovala alternativa pitné vody z vodovodu za zlomek ceny. Má se s vodou začít obchodovat na volném trhu a nechat tradery mezi sebou soutěžit o zisk, nebo ji nadále dodávat jako veřejnou službu?

Nestlé brojí proti plýtvání vodou. Nebo jde jen o byznys?

Sílí hlasy velkých firem, že by čistá voda neměla být volným přírodním zdrojem. V jejich čele stojí Peter Brabeck, šéf a zakladatel potravinářské firmy Nestlé. Dle jeho názoru by lidé neměli mít automaticky právo na větší množství vody, než jaké je potřebné pro uspokojení základních potřeb. Za každý nadstandard by si podle něj měli připlatit.

Světová zdravotnická organizace stanovuje objem spotřeby nutný pro přežití na minimálně 20 litrů denně. Takovéto množství vody má vystačit na základní hygienu, pití a přípravu jídla. Když přičteme praní a koupání, je to více. Například data z USA naznačují, že jen na spláchnutí toalety každý denně spotřebuje 50 litrů vody.

Brabeck má pravdu v tom, že nezodpovědným životním stylem riskujeme vyčerpání zásob čisté vody, protože jí bezohledně a bezmyšlenkovitě plýtváme, jako by šlo o volný a nevyčerpatelný zdroj. Na druhou stranu je ale šéf Nestlé tím posledním, kdo by měl něco říkat. Když se zhoršovala sucha v Americe, Nestlé Waters North America, divize Nestlé a největší společnost na výrobu balené vody v zemi, začala díky svému partnerství s organizací Morongo Band of Mission Indians pumpovat vodu ze zdroje poblíž Palm Springs v Kalifornii. Jejich joint venture stáčí vodu z pramene na pozemku ve vlastnictví skupiny Millard Canyon. Výhoda pro Nestlé spočívá v tom, že od doby, kdy je Morongo považován za suverénní národ, není potřeba oznamovat, kolik vody bylo ze zdroje vyčerpáno.

V kanadské provincii Britská Kolumbie využívala Nestlé podobný trik. Do letošního roku neměla Britská Kolumbie pravidla, jež by vyžadovala, aby firma informovala úřady o čerpání z provinčních zdrojů. Za vodu ze zdroje tak nemusela do státní kasy odvést ani cent. Minulý rok Nestlé naplnila lahve 265 miliony litrů čisté vody, ale nezaplatila nic za zdroj vody, o kterém Brabeck tvrdí, že by měl mít ekonomickou cenu. Dávalo by to smysl, minimálně kvůli tomu, že tuto cenu platí spotřebitelé.

Když za vodu nezaplatíte, nedostanete ji

Princip dodávek vody pro základní potřebu by mohl být inspirován příběhem z Detroitu. Když musel Detroit požádat o ochranu před věřiteli, nebylo překvapením, že úředníci začali revidovat platby, které obyvatelé dluží. Odhalili tak delikventy s nedoplatky za vodu. Vedení města zareagovalo tak, že omezilo dodávky vody a nechalo desetitisíce obyvatel bez životodárné tekutiny. Nestlé a další subjekty pak zajišťovaly nouzové dodávky vody, aby měli obyvatelé k dispozici alespoň množství nutné pro přežití.

Pitná voda samozřejmostí

Tak trochu zapomínáme, co znamenal rozvoj veřejných vodovodů během posledních 100 až 150 let pro zdraví, výživu a hygienu, potažmo rozvoj společnosti a průmyslu. Když necháme spotřebu vody formovat čistě tržními silami, lze očekávat, že se stane dostupnou jen pro potomky lidí z bohatých rodin.

Byznys s vodou je ale poslední dobou pro volný trh jako dělaný. Žijeme v éře technologií vyvíjených ke zpracování odpadní vody či odsolování mořské vody nebo těch, které umožňují vodou šetřit při zavlažování úrody, produkci papíru nebo výrobě iPhonů. Startupům v tomto tržním segmentu zatím dominují peníze private equity. Nejde tedy jen o balené vody, ale i o hledání dalších způsobů, jak na potřebě využívat vodu efektivněji vydělat.

Přestože vodu považujeme za veřejný statek, musíme si uvědomit, že zásoby čisté vody nejsou pro každého. Nedávný horor z Detroitu je každodenní realitou pro 40 % světové populace, z čehož většina žije pod hranicí chudoby. Jaký by asi na tyto lidi mělo dopad to, že by se voda změnila v čistě tržní komoditu?

Zdroj: The Guardian