Autoveterány jako investici nebrat, říká milovník starých aut Lukáš Vácha

V poslední době se vzhledem k situaci na trhu stále častěji mluví o alternativách. Vedle tradičních sázek z této kategorie se zmiňuje exotika jako autoveteráni. Co si o tom myslíte?

Pro mě jsou stará auta láska, ale nevím, zda s finanční přidanou hodnotou. Většina veteránů totiž podle mě není úplně dobrá investice. Pokud tedy opomeneme rarity, které jsou známé, zajímavé a jsou to legendy. To je, kupříkladu, většina modelů od Ferrari nebo Porsche 911, z těch levnějších pak VW Brouk a podobná auta. Tyto vozy jsou investičně zajímavé. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, zaprvé, že je na trhu velký přetlak peněz, a zadruhé, že autoveteráni jsou v investování móda.

Jinými slovy, poptávka je silná a ceny zajímavých kousků jsou poměrně vysoko.

Každý, koho to zajímavá a kdo má trochu peněz, do těchto aut investuje. To, jak jste zmínil, žene ceny do závratných výšin. Stejně tak se do závratných výšin šplhají ceny služeb, které s autoveterány souvisejí. Dnes, i díky tomu, jaká je vzdělanostní struktura populace, klasických techniků a mechaniků ubývá. Ti, kdo tuto práci umějí, si za to nechají dobře zaplatit. I proto si myslím, že autoveteráni nejsou vhodná investice pro řadového investora.

Sázku na autoveterány tedy radíte tomu, kdo se o staré automobily dlouhodobě zajímá.

Pokud do něčeho člověk chce investovat, měl by tomu alespoň v základech rozumět. A u starých aut je ta laťka pomyslného základního porozumění dost vysoko. Když si zájemce o klasické, standardní auto spočítá, na kolik ho vyjde pořízení a kolik zaplatí za to, že ho dostane do použitelného stavu, a srovná to s tržní hodnotou, většinou zjistí, že náklady značně převyšují výnosy.

Objevily se informace o tom, že by se do veteránů i u nás dalo investovat prostřednictvím fondů. Nebyla by pro zájemce z řad investorů právě toto cesta, jak na stará auta vsadit?

V České republice se nedávno změnila fondová legislativa. České fondové právo nyní umožňuje vznik různých typů alternativních fondů. Teoreticky tedy lze udělat fond na cokoli, včetně autoveteránů. Na druhou stranu tu narážíme na další problém, který se autoveteránů týká asi do větší míry než většiny ostatních alternativních aktiv, a tím je transparentní ocenění. Ono se to týká například i umění, s nímž v Česku také de facto neexistuje transparentní trh. Cenu nějakého díla je možné zjistit až jeho prodejem. To brání rozvoji standardizovaných nástrojů navázaných na tyto alternativy.

Investovat do autoveteránů kolektivně je tedy podle vás v podstatě nemožné?

Jediný férový model, který by se nabízel, by byl nějaký uzavřený fondový nástroj. Do něj by na začátku lidé dali peníze, načež by se tento fond třeba na deset let zavřel. Deset let se o to správce stará, deset let se čeká, následně se jako z klasického private equity fondu vystoupí a skrze reálný prodej se zjistí, zda se něco vydělalo. To je věc, která je logisticky hodně náročná, protože je potřeba do prázdné skořápky sehnat hned na začátku hodně peněz; není tam ten komfort s možností pomalého rozjezdu jako u otevřených struktur. Sestavit otevřenou strukturu a pouštět investory na základě fiktivního ocenění dovnitř a ven je pro jakéhokoli administrátora podobného fondu hodně ošidné.

Podle mých informací jste nedávno byli osloveni s nabídkou, abyste právě fond zaměřený na stará auta zaštítili. Znamená to, že vaše odpověď, alespoň v tuto chvíli, zní ne?

Přiznám se, že jsme k tomu zatím nenašli odvahu. Jsme schopni vymýšlet fondy na nemovitosti, private equity nebo obnovitelné zdroje, kde máte poměrně jasně dané peněžní toky a můžete metodou diskontovaného cash flow relativně přesně spočítat jejich současnou hodnotu. U autoveteránů nebo umění bohužel nic podobného není možné.

Pokud by přesto do starých aut někdo chtěl zainvestovat, na jaké modely by měl sázet? Co je mezi veterány jistota, co sázka na riziko?

Investiční jistota, to jsou značky, které jsem zmínil na začátku – Ferrari, Porsche a tak dále, tedy relativně butikové značky, které v historii ani v současnosti nevyráběly příliš aut. Šlo tedy vždy o exkluzivní záležitost. To samé platí o řadě dnes už neexistujících značek. V těchto případech lze říci, že dlouhodobý investor, tedy ten, který si dnes podobné auto koupí a podrží ho nějakých dvacet let, na něm pravděpodobně neprodělá.

To je tedy veteránská defenziva. Jaká by byla agresivní sázka na staré vozy?

Takovou trochu rizikovější strategií je snaha vytipovat relativně mladší auta, která mají investiční potenciál. To je hodně o vkusu, na to není jednoznačný názor. Kdyby na to jednoznačný názor byl, nebyla by to ostatně příležitost. Na tuto strategii už by člověk ale měl být dost technicky i historicky zdatný, aby to byl schopný řádně posoudit.

---